Říká to v našem rozhovoru Ivana Goossen, ředitelka Kunsthalle Praha, s tím, že právě budova této galerie umí být překvapivá – podle jejích slov jsou prostory uvnitř úplně jiné, než by člověk čekal, a za každým rohem se odhalí neobvyklá místa a zajímavé průhledy. Povídali jsme si s ní nejen o tom, jak náročné je řídit moderní galerii, ale i o její cestě k umění, jejím skvělém týmu, zajímavých doprovodných programech, oblíbených světových galeriích – a hlavně o tom, co Kunsthalle připravuje na příští rok.
Text: Jana Chuchvalcová
Foto: Archiv Kunsthalle, Vojtěch Veškrna (fotografie Ivany Goosen)
Samotná budova Kunsthalle je velmi oceňovaná a ověnčená mnoha cenami za architekturu či design. Co na ní oceňujete vy sama a co se vám nejvíc líbí?
Mám ráda překvapení a naše budova umí být překvapivá. Už tím, že fasáda moc neprozradí, co se za ní skrývá. Prostory uvnitř jsou úplně jiné, než by člověk čekal, a za každým rohem se odhalí neobvyklá místa a zajímavé průhledy. Líbí se mi čistý a promyšlený design včetně osvětlení, díky kterému vyniknou umělecká díla a galerie se tak zcela promění s každou výstavou.
Baví mě i všechny odkazy na bývalou měnírnu, například když odpolední slunce v kavárně rozsvítí měděné drátky v černém terrazzu. Každý detail má svůj smysl a nabízí nepřetržité objevování něčeho nového.
Řídíte uznávanou, i když mladou galerii. Jaká byla vaše cesta k umění a pak do čela galerie?
Byla to dlouhá cesta a trochu náhoda, i když ne docela. Od dětství jsem byla obklopená uměním. Můj děda byl umělec, moje matka hrála na harfu, vyrůstala jsem v opeře. A i když jsem si původně pohrávala s myšlenkou jít sama cestou umění, nakonec jsem směřovala k ekonomice a managementu. Pracovala jsem ve velkých i malých firmách v různých zemích a sbírala zkušenosti v různých oborech.
Když se objevila příležitost vybudovat a vést Kunsthalle, neváhala jsem. Byla to neopakovatelná šance, jak integrovat umění a management. Vážím si toho, že se mohu spolu s naším skvělým týmem podílet na realizaci tak úžasného a smysluplného projektu.
Co je nejtěžší na řízení galerie? Je to právě zmíněné propojení více dovedností a oborů?
Ano, je to tak. Kunsthalle Praha vlastně není jen galerie – je to taky klubovna, místo pro eventy, vzdělávaní a akce, restaurace, kavárna, design shop, nakladatelství, výzkumné středisko. Vlastně je potřeba vybudovat několik start-upů najednou a integrovat jejich aktivity. A navíc je potřeba neustálá inovace – a to jak ve způsobu našeho fungování jako organizace, tak v rámci programu. Neustále hledáme zajímavý obsah, nové uhly pohledu a formy prezentace.
Každý rok připravujeme minimálně pět výstavních projektů a mnoho desítek vzdělávacích programů, workshopů a společenských akcí. Je to maraton, který nikdy nekončí. A bez profesionálního a nadšeného týmu Kunsthalle by to nebylo možné.
A co vám práce přináší?
Jednoznačně radost, ale také stále nové výzvy. Není to procházka růžovou zahradou, ale moje práce mi dává smysl, a to mě velice těší.
Máte nějaký vzor v zahraniční galerii, nebo se zaměřujete na vlastní, svébytný program?
Najdete různé paralely, u větších i menších institucí. Hodně cestujeme a inspiraci nacházíme na různých místech v různých galeriích. Hledáme však potom svoji vlastní cestu. Součástí naší mise je propojovat českou a mezinárodní scénu, a tak je pro nás sledování dění na zahraniční a na zdejší umělecké scéně zásadní.
A název Kunsthalle vůbec neznamená, že opisujeme od jiných kunsthalle. Není to žádná franšíza, jen označení prostoru, kde se klade důraz na zajímavý program a výstavy, ne stálé expozice.
V čem jsme jiní? Chceme být živé místo, které přináší stále nové podněty. Skrze tvorbu umělkyň a umělců otevíráme aktuální témata a nabízíme možnost experimentovat a objevovat. Propojujeme umění a další disciplíny, jakými jsou věda a technologie, nebo různé druhy umění – vizuální umění, hudbu, divadlo. Každý náš projekt je vlastně unikátní.
A pak je to i samotné místo a budova Kunsthalle. Kromě výstav můžete navštívit i bistro a kavárnu, můžete si pořídit dárek z design shopu nebo přijít na workshop či kurz. Začleňujeme tak zážitek s uměním do běžného života. Chceme být otevřeni všem a snažíme se bořit i předsudky, které lidi od současného umění odrazují.
Máte i vy sama nějaké oblíbené galerie?
Samozřejmě, těch je hodně. Ať už jde o světové lídry jako Tate, MoMa, Guggenheim, nebo i menší místa jako White Chappel Gallery v Londýně nebo Bayeler Foundation v Basileji. V Evropě je jich opravdu hodně.
A pak miluju Kröller-Müller Museum, které najdete uprostřed přírodní rezervace poblíž města Arnhem v Holandsku. To je moje osobní místo, kam se ráda vracím, je velmi inspirativní.
Otevřeli jste zhruba před rokem a půl, přesně 22. 2. 2022, kolik výstav jste dosud uspořádali a která byla nejúspěšnější?
Realizovali jsme doposud osm výstav v galerii a dvě ve veřejném prostoru. Jedna z nich – „Sochy domů a dívka s holubicí“ od Krištofa Kintery v parčíku naproti Kunsthalle bude vidět minimálně do příštího podzimu.
Je těžké srovnávat úspěšnost výstav, protože nejde jen o počet návštěvníků. Navíc naše výstavy mívají různou délku a někdy běží dokonce dvě z nich souběžně. Pokud ale jde o návštěvnost, největší zájem vyvolala naše první výstava Kinetismus, která byla spojena s otevřením a svým multimediálním obsahem a propojením s technologiemi a elektřinou promlouvala ke skutečně širokému okruhu lidí.
Mnoho pozitivních ohlasů získaly i ostatní výstavy – Gregor Hildebrandt, Bohemia nebo loňská spolupráce se Signal Festivalem na výstavě Invisible Forces. Výstava ze sbírky rumunského filantropa Ovidia Sandora se stala největší prezentací rumunského umění v Česku.
Je těžké vybrat to nejlepší, tak to asi nechám na posouzení návštěvníků. A samozřejmě nás velice těší, že i v zahraničních mediích o našich výstavách vyšla řada pozitivních ohlasů.
Nabízíte i hodně doprovodných programů a různých akcí, už jste je zmínila – je o ně velký zájem. A kde se hledáte inspiraci, jak je vymýšlíte?
Když se řekne „doprovodný program“, je snadné myslet si, že jde o vedlejší věc. V Kunsthalle tyto programy ale vnímáme jako důležitou součást celkového programu, a proto také vznikají společně s přípravou výstav a dalších projektů. Některé aktivity jsou zaměřené na širokou veřejnost a vycházejí z témat výstav, jiné jsou pouze pro naše členky a členy.
Vymýšlí je kolegyně a kolegové z týmů vzdělávání a týmu členství. Mají velký přehled a opět není jen jedno místo pro inspiraci. Jdeme svojí vlastní cestou a spojujeme inovativní přístup s „best practises“ ze světa i z České republiky. Je to rovněž součástí naší mise, přibližovat umění široké veřejnosti. Chceme to dělat trochu jinak, nekonvenčním způsobem.
Jaké jsou vaše plány na zbytek roku?
Do konce roku otevřeme ještě dvě výstavy. Tou první je „The Grief of Misfit Cathedrals“ – experimentální multimediální projekt od Lunchmeat Studia z naší série Aw!Lab a ve spolupráci se Signal Festivalem. Tentokrát se Lunchmeat inspiroval opuštěnými industriálními budovami, které ve svém zažitém prostředí ztratily svou původní funkci a galerijní instalace jim tak nyní dodává nový osobitý význam.
Poslední letošní velkou výstavu „READ“ zahájíme ve druhé polovině listopadu. Světově uznávané dánsko-norské duo Elmgreen & Dragset žijící v Berlíně u nás vystoupí zároveň v roli umělců i kurátorů a přetvoří naši galerii 1 a 2 ve svébytnou knihovnu. Hlavním tématem tedy bude otázka čtení a propojení literatury s vizuálním uměním. Co dnes, v digitální době, čtení vlastně znamená? Na tuto výstavu se opravdu velmi těším, líbí se mi její kombinace filozofického, humorného a tak trochu provokativního přístupu.
A co připravujete na rok 2024? Na co byste nás pozvala?
Zatím mohu prozradit jen to, že na jaře v Kunsthalle představíme výstavu, která na základě rozsáhlého mezinárodního výzkumu poprvé v plném rozsahu představí život a tvorbu avantgardní umělkyně, spisovatelky a dokumentaristky jménem Lucia Moholy, která byla původem z Prahy.
Můžete ji znát především jako fotografku, která dokumentovala legendární uměleckou školu Bauhaus. Její dílo bylo ale ve skutečnosti mnohem rozsáhlejší a rozmanitější. V mnoha ohledech to byla vizionářka a já věřím, že tato výstava bude pro mnoho návštěvníků objevná.
Ještě mne zajímá váš názor na to, jakou roli hraje umění jak ve veřejném prostoru?
Všeobecně podle mne umění do veřejného prostoru patří, ať už jde o stálé či dočasné instalace. Vždy je ale třeba zvážit co přesně, stejně tak kdy a kde. Samozřejmě jde o výběr, aby samotné dílo dotvářelo a oživovalo dané místo a relevantně odráželo hodnoty a otázky, které společnost řeší.
Umění ve veřejném prostoru navíc dokáže oslovit lidi, kteří do galerie jinak nezajdou. Může to být i způsob, jak začlenit současná témata a estetiku do historického prostředí Prahy, a vytvořit tak podněty k zamyšlení.
***
Ivana Goossen je ředitelkou Kunsthalle Praha, multifunkčního neziskového prostoru pro české a mezinárodní umění
Veřejnosti se toto místo otevřelo v únoru 2022 v bývalé Zengerově transformační stanici v historickém centru Prahy. Od roku 2015 měla Ivana Goossen na starosti vedení transformace historické budovy na současnou progresivní galerii, nyní je zodpovědná za její celkové řízení.
Před nástupem do Kunsthalle pracovala pět let jako ředitelka Executive MBA Worldwide and Center for Executive Education pro Evropu v rámci University of Pittsburgh. Ještě předtím působila v globální společnosti poskytující manažerské služby a rovněž vedla vlastní poradenskou firmu v oblasti managementu.
Je držitelkou magisterského titulu z International Economis Relations v rámci University of National and World Economy v Sofii a MBA programu v rámci The Katz Graduate School of Business při University of Pittsburgh. Hovoří plynně česky, anglicky, bulharsky a rusky.