Bílý papíř na začátku každého projektu. To je podle architekta Petra Koláře fascinující

|

Architekt Petr Kolář. Foto: Michael Tomeš

Projekt nemusí být nutně velký, ale zajímavý a v prostředí, které ho vítá a těší se na něj, přibližuje v rozhovoru architekt Petr Kolář. A pak také být funkční a pěkný. On sám tak pracuje sice s ucelenou představou, ale v realizaci postupuje krok za krokem a postupně v praxi zjišťuje, zda vše funguje hladce. A pokud ne, přizpůsobí tomu další fázi projektu. „Dáváte do toho spousty energie, osobního nasazení. Nebavíme se o penězích, ale o určité symbióze s klientem, který má z výsledku stejnou radost, jako vy,“ dodává.

V současné době děláte projekty v Hondurasu, v Karibiku, na Maledivách, v Turecku, nebo třeba projektujete vesnici v Kanadě. Široké spektrum. Jak se vůbec projektuje vesnice?

Projektuje se jako všechno ostatní. Jen je to větší zápřah a déle to trvá. V Kanadě jde o projekt na pět let a je to krásná práce. Máte vedle sebe investora s určitou vizí, jasná pravidla od úředních míst, a vy jako architekt máte tu vizi přivést k životu. Musí to být v prvé řadě funkční, aby se tam lidem žilo dobře a nedílnou součástí toho je, aby se to líbilo. Mám rád, když se s tím pracuje postupně v čase. Máte nějakou ucelenou představu, ale v realizaci postupujete krok za krokem a postupně zjišťujete v praxi, zda to funguje opravdu hladce, nebo je třeba některé věci pozměnit a přizpůsobit tomu další fázi projektu. V Kanadě to funguje skvěle. Klient vám důvěřuje a vy přesně víte, co si můžete dovolit. A pracujete s vědomím, že spolutvoříte projekt na sto, dvě stě let. Na začátku všeho je vize a bílý papír. To mě pokaždé fascinuje a zároveň je to svým způsobem nejtěžší část projektu.

Máte rád tedy větší projekty, které zahrnují všechno pro život?

Projekt nemusí být nutně takhle velký. Musí být zajímavý a v prostředí, které nový projekt vítá a těší se na něj. Dáváte do toho spousty energie, osobního nasazení a víte, že si toho někdo váží a ocení to. Nebavíme se o penězích, ale o určité symbióze s klientem, který má z výsledku stejnou radost, jako vy. To mě baví a naplňuje.

Ingonish Kanada
Ingonish Kanada. Foto: Archiv Petr Kolář

Když jsem se podívala poprvé na váš web, tak mě nejvíc překvapilo široké spektrum projektů.

A to tam zdaleka není všechno. Jde ale o to ukázat, že máme opravdu široký záběr. Ničeho se nebojíme a nad ničím takzvaně neohrnujeme nos. Nad každým projektem, který po důkladném zvážení přijmeme, přemýšlíme v dlouhodobé perspektivě. Zasazujeme něco nového do určitého prostředí a na poměrně dlouhou dobu. Ve finále je jedno, zda jde o rekonstrukci historického objektu s prvky soudobé architektury, obytný komplex, vesnici, či třeba pavilon pro naše sportovce na olympijských hrách. To je naše filozofie a možná proto vám připadá ten záběr tak široký. Pro nás je to ale norma.

Co je na architektuře podle vás nejtěžší? Protože je to hodně komplexní obor.

Jak už jsem řekl, na začátku ten bílý papír (smích). Ale to je hodně s nadsázkou. Na druhé straně jde skutečně o fascinující okamžik, kdy z nějaké představy začne vznikat něco konkrétního, hmatatelného. Myslím, že to bude podobné jako u spisovatele, který také musí jednou poprvé usednout před prázdný papír, nebo u skladatele před notovou linkou. Ale umím si představit, že třeba pro moje studenty na vysoké škole je bílý papír opravdovou noční můrou (smích), ale to se časem se zkušenostmi změní. Na druhé straně architektura je skutečně komplexní obor, jak říkáte, a také velmi náročný. Když zůstanu u těch uměleckých přirovnání, tak s oblibou říkávám, že když se malíři nepovede obraz, tak se dá přemalovat. Ale když už postavíte nějaký hotel nebo vesnici a nefunguje to, tak to jen tak nezboříte. Proto je práce architekta velmi náročná a vyžaduje obrovské nasazení a také zdravou míru pokory. A měla by tomu, podle mého názoru, odpovídat i společenská prestiž. V zahraničí to tak funguje. Doma se jako prorok vždycky necítím.

Máte mezi svými projekty něco takového, s čím třeba nejste tolik spokojený?

Naštěstí ne. A říkám to právě s onou zmiňovanou pokorou. Navíc mám ještě to štěstí, že dělám jenom pro pár klientů, se kterými nás pojí vzájemný respekt a pochopení. To je velmi důležité a výsledky obvykle stojí za to. Třeba teď jsem byl po dlouhé době na Maledivách, kde jsme realizovali velmi náročný projekt jednoho resortu. Funguje to už deset let a když vám klient řekne, že tam jezdí každý rok a už si nedokáže představit, že by příští rok nejel znovu, tak to je vyznamenání. Dokonce přiznává, že sjezdil kde co, našel méně či více zdařilé kopie našeho projektu, ale jako doma se cítí jen u „nás“. To vás opravdu zahřeje.

Patřím mezi lidi, kteří mají neskutečně koníčků, a tím hlavním je práce.

Co projekt, který se nepodařilo zrealizovat?

Máme, ale zase řeknu, že jich naštěstí není mnoho. Dají se spočítat na „prstech jedné ruky“ a troufnu si odhadnout, že 98 % projektů opravdu realizujeme. Ale je třeba jedním dechem dodat, že jde o realizace převážně v zahraničí, kde jsou nesrovnatelné podmínky pro práci. Víte, mám rád, když je za mnou práce vidět. To je přirozené snad v každé profesi. A v zahraničí tu práci vidím. V České republice je to trochu zakleté. Pokud navrhnete projekt a jen na stavební povolení čekáte 10 let a do poslední chvíle se klepete, aby vám do toho vlastně kdokoli z ulice takzvaně nehodil vidle, tak je to špatně. Přirovnávám to k modernímu automobilu, který vám ale prodejce dodá za 10 let. Možná je to pořád kvalitní vůz, ale doba je už někde jinde. Materiály, technologie, to vše je prostě už někde jinde. Je to škoda, ale tak to u nás chodí.

Velaa Golf
Velaa golf. Foto: Archiv Petr Kolář

Řada developerů se přitom ráda chlubí tím, že s vámi spolupracovala.

To je samozřejmě milé. Ale nespadlo to z nebe. Já sice v legislativním prostředí České republiky nepracuji úplně rád, ale na druhou stranu jsem stále přesvědčený o fenoménu zlatých českých ručiček. Od devadesátých let jsme napojeni na spoustu řemeslníků a firem, kteří jsou extrémně dobří. Za hranicemi třeba takovou kvalitu nenajdete. A my je rádi za ty hranice na naše projekty bereme. Na ně se totiž můžu stoprocentně spolehnout. Vím, že jsou extrémně kvalitní, že když se domluvíme na nějakém termínu, tak to platí, stejně jako když se domluvíme na určitých penězích. A pořád je naše pracovní síla levnější než místní řemeslníci. O to větší škoda, že domácích projektů je z výše uvedených důvodů pramálo.

Takže jste na Česko úplně zanevřel?

To ne. Děláme projekty i v Česku. Ale upřímně? Spíše to nechávám svým kolegům, pokud to jde. Ale mám tady i skutečně srdeční projekty. Skoro bych se nebál říct celoživotní projekt v Hostivaři, na kterém děláme zhruba od roku 96 nebo 98 a ještě tam máme práci zhruba na pět let.

V Hostivaři, pokud vím, i bydlíte. Souvisí to s tím?

Ano, mám svůj dům v Hostivaři. Všechny domy kolem mě jsou ode mě. Všechny restaurace tam jsou ode mě, všechna sportoviště jsou ode mě, takže já mám takový svůj vlastní mikrosvět, ve kterém žiji (smích). Patří do toho i zmíněná hospoda, jsou tam dva pivovary, golfový klub, golfové hřiště… Celé se to vytvářelo od konce devadesátých let. A teď si tam stavíme dům s pečovatelskou službou, zhruba 400 m od mého domu. To se může hodit. Jediné, co mě tak napadá, že nám chybí, je už jen hřbitov (smích).

Navrhoval jste ho někdy?

Zatím ne. Ale láká mě to. Zjišťujeme podmínky pro možnou výstavbu a uvidíme.

Obraťme trochu list. Jak jste se vůbec dostal k architektuře?

Náhoda. Z nějakého důvodu jsem se prostě rozhodl pro Uměleckou průmyslovou školu, ale nevěděl jsem o ní vůbec nic. Kdyby mi dnes někdo řekl, že tam tenkrát brali ze 120 lidí tři, tak bych tam nikdy v životě nešel, protože bych se zhroutil stresem. Ale prostě jsem se tam nějak dostal a až opravdu přímo na škole jsem teprve zjistil, jak mě ten obor neuvěřitelně baví. A vlastně jsem se následně stal celoživotním propagátorem tohoto oboru a úplně fanatikem, protože kamkoli jedu, tak pořád něco pozoruji, vyhodnocuji a jsem takový trochu postižený tou svojí profesí.

Tak to asi každý ve svém oboru.

To je ideální situace a každému bych přál, aby se v práci takto našel. Pro mě je to skutečně i koníček. Někdo si doma po práci lepí letadýlka, já po práci chodím do práce.

Po škole jste odjel za paní Evou Jiřičnou do Londýna. Jací další kolegové vás inspirovali?

Celá řada osobností. A nejde jen čistě o architekty. Inspiraci čerpám od grafických designérů, módních návrhářů, výtvarníků, malířů a sochařů. Myslím, že ten náš obor je opravdu v tomto smyslu globální. Zároveň děláme se spoustou velmi významných architektonických kanceláří po Evropě, což je pro práci obrovský přínos. Když jsme byli mladí, tak jsme dělali s Evou Jiřičnou, která nám dala asi nejvíc úplně ze všeho a dnes zase spolupracujeme na projektech například s Patrícií Urquiolou. A výsledky jsou nádherné.

Mtf 5736
Architekt Petr Kolář. Foto: Michael Tomeš

Nemůžu tak říct, že odpočívám, protože já odpočívám pořád, i u práce.

Dotahujete vaše projekty až do té fáze, že vše zařídíte, včetně umění, nebo to je potom na klientech?

Zakázka od zakázky. Ale většinou je to tak, že se je snažíme dělat na klíč, úplně vše skoro až po kartáčky na zuby. Je to jako při nákupu oblečení, kdy se necháte inspirovat ať už někým blízkým nebo profesionálem, který vás vidí v trochu jiném světle a pomůže vám třeba rozšířit obzory. A my přesně takové klienty máme. Někdy je to až úsměvné, když vám klient ještě po letech zavolá a ptá se, zda to prostírání, které si chce koupit, je dobré. Takže opravdu jsme schopní dotáhnout věc až po zmíněný kartáček na zuby.

Podle čeho si vy sám vybíráte umění? Co máte rád?

Já mám krásnou sbírku výtvarného umění. Sbírám už od konce osmdesátých let. A vždycky jsem se řídil nějakou intuicí. I když mám vystudované i dějiny umění a filozofii, tak jsem si vždy kupoval věci, které se mi opravdu líbily. A tak nějak přirozeně s tím vznikla sbírka celkem vzácných a unikátních uměleckých děl. Teď jsem se čerstvě domluvil s kamarádem a zároveň spolupracovníkem Martinem Kulíkem, že na golfu v Hostivaři vytvoříme největší sculpture park v Čechách, kde bude ukázka českého sochařství. Už tam máme asi 35 soch, nedávno jsme tam instalovali jednu od Pasty Onera. Tak když někdo bude chtít vidět průřez českého sochařství, srdečně ho zvu. Máme tam pana Kolíbala (Stanislav Kolíbal), máme Malicha (Karel Malich), vše pěti- šestimetrové sochy. Máme tam krásnou sochu od Davida Černého, ženy z Dlouhé ulice. Teď je tam, a je fakt nádherná, protože tam má prostor, světlo, prostě všechno, co potřebuje. Nedávno jsem tam měl i pana Sušku (Čestmír Suška), kterého tam budeme také instalovat. Je to teď taková moje hračka, se kterou si také hraji jako architekt. Jednou měsíčně zavřeme golfové hřiště a lidé tam jezdí na golfových vozíčkách a kunsthistorik nebo výtvarníci jim povídají o sochách.

Co máte od umělce Pasty Onera?

Máme instalaci „nákupní vozík“. A musím říct, že na zelené ploše je opravdu krásná. My jsme třeba s Pastou před rokem dělali na Maledivách bar. Byl to takový kontejner, kdy jsem chtěl, aby to byl karibský bar, aby to bylo trošku free, protože všechno je to hodně luxusní. A Pasta to vymyslel nádherně.

Co spojuje vás a Jiřího Stopku?

Jirka představuje firmu, se kterou já moc rád dělám. Za tu dobu, co se známe, jsme si vybudovali velice úzký vztah, protože když něco si u něho objednám, tak vím, že se na to můžu spolehnout a že to přijde v perfektní kvalitě a včas. A zároveň, když něco nepřijde na 100 procent, tak nestrčí hlavu do písku, ale postaví se k problému čelem a velice rychle se to vyřeší.

Na jakých projektech jste spolupracovali?

Já si myslím, že snad na všech. Může tam mít někde třeba jenom jeden malý stoleček, ale asi opravdu na všech. Často vidím prostor a napadne mě, že jsem u Jirky viděl kousek, který by se tam náramně hodil.

Co plánujete na tento rok?

Projekty plánují můj čas. Přede mnou je tolik věcí a jak vznikají problémy na stavbách, tak cestuji po světě. Takže pořád něco řeším a pořád jsem v letadle. Ale jeden plán bych měl. Domluvil jsem si, že budu mít týdenní dovolenou. Jsem pozvaný do Íránu, kde jsem ještě nebyl. To je jedna z mála zemí, které mi chybějí, tak určitě pojedu na jaře tam, podívat se na místní kulturu, která je nádherná.

Se kterými architekty jste trávil více času, respektive, na koho rád vzpomínáte?

My jsme v devadesátých letech měli skupiny architektů, kde jsme se velice úzce kamarádili, jezdili jsme na chalupy, povídali si u ohně o architektuře. Patřil tam Standa Fiala, Karel Mrázek, Honza Šesták, nebo třeba Jakub Cigler. Ten mi domluvil praxi u Evy Jiřičné. Myslím si, že jsme taková ta generace, která nikomu nic nezávidí, ale naopak, že si přejeme a zároveň se sledujeme, co kdo dělá. A musím říct, že kdykoli vidím nějakou hezkou práci od nich zrealizovanou, tak mě to potěší. Jakub Cigler mi nedávno volal, že někde četl, že chodím do nějaké super restaurace. Chtěl adresu. Takže, když něco potřebujeme, tak zvedneme telefon a poradíme si. Třeba i profesně – „já chci dělat nějakou fasádu tady a slyšel jsem, že tys ji dělal, můžeš mi říct, jaké jsou s tím problémy, nebo nejsou žádné?“. Jsme opravdu generace, která mezi sebou ráda spolupracuje. Například když Česká televize o mně natočila dokument, tak mě hodně potěšilo, že ostatní řekli, že to je super, že dělám věci, na které by třeba oni ani neměli odvahu je na těch místech dělat. A to je opravdu moc milé, že tady není závist a že je to ohodnocení práce, kterou děláte.

Velaa
Resort Velaa. Foto: Archiv Petra Koláře

Když jste zmínil zahraniční projekty, ty vlastně jsou specifické, to mě nejdříve ani nepřišlo. Třeba na Maledivách, tam se musí stavět jinak než třeba tady.

Všude se staví jinak. Třeba v Kanadě, kde máte pět metrů sněhu. Tam se toho musíte nejprve moc naučit. V Karibiku máte například specifické seizmické podmínky, takže musíte vědět, jak dělat v oblasti, kde může nastat zemětřesení, což platí například i pro Český dům v Japonsku. Taky musíte v každé zemi poznat jejich kulturu, to je hodně důležité. A pak se musíte naučit všechny další podmínky, že můžou nastat hurikány, tsunami a vědět, jak třeba pokládat podvodní kabely nebo jak se zakládají stavby, které vyrostou na písku.

Beach Bar Velaa
Beach Bar Velaa. Foto: Archiv Petra Koláře

Nechci to vůbec srovnávat, ale obdivuji chirurga Roberta Lischkeho, který transplantuje plíce. Neumím si to představit a nechápu, jak to dělá. Ale protože jsme kamarádi, tak vím, že on zase v dobrém slova smyslu nechápe, jak jsme schopní někde na nějaké tečce uprostřed Karibského moře nebo Indického oceánu vybudovat něco smysluplného. Všechno je to ale o přípravě a pečlivém studování. To vždy říkám svým dětem, že si večer sednete a prostě studujete. Jak se chovají vlny, jak funguje eroze u pláží, jak tam foukají větry. Je to zásadní proto, abyste mohli domy a urbanismus udělat tak, aby jako celek fungoval, a ne to zjistit stylem „pokus omyl“.

To se mi stalo s mojí chatou na horách. Stavěl jsem rychle a podcenil přípravu. Teď se mi tam hromadí sníh nejvíc při vstupu do domu a vjezdu do garáže. Architekt, kterému jsem to přenechal u toho nemyslel a dalo se tomu předejít. Zodpovědnost je prostě velká. To je o tom, že když děláte nějaký projekt, tak já jsem například odvezl 20 architektů a 20 inženýrů na ostrov a tam to projektovali, aby byli na místě a viděli to. Jinak těžko popíšete, že když tam tři dny prší, je to jako když lejete nepřetržitě kýbl vody. Pak najednou zjistíte, že v restauraci z kuchyně do ní musí chodit číšník pod střechou a že nemůže přebíhat tři metry, protože za tu dobu je tak promočený, že se musí jít převléknout.

Co byste řekl, že klienty za vámi táhne? Je to vaše osobnost, nebo styl architektury, nebo snad něco jiného?

To je těžké hodnotit, to není otázka na mě. Já si myslím, že nejvíc je to ale poctivá práce, že se opravdu s klienty snažíme spolupracovat, věci jim vysvětlovat. A když přijdou s nějakým nápadem, tak nezačneme říkat, že to je blbost. Bereme je jako partnery, kterým je třeba určité věci ukázat a vysvětlit. Ale funguje to i opačně. Může to být i inspirace pro nás.

Mtf 5762
Architekt Petr Kolář. Foto: Michael Tomeš

Pokud byste si chtěl nechat postavit dům a nemohl zvolit sebe, koho byste pověřil?

Architekty, kterých si vážím. Je jich strašně moc. Ale třeba japonského architekta Tadaa Anda. Mám ho moc rád, je to takový minimalista. Já potřebuji bydlet v takovém tom naprosto funkčním domě, takže preferuji funkční architekty více než ty designové. Pro mě je důležité, aby uklízečka nebyla v domě každý den a celý den, protože nechcete takhle s někým žít. Když děláme třeba hotely, tak chceme, aby uklízečka na pokoji byla 10 minut. Když to navrhnete špatně a ona tam je déle, tak je to pro toho klienta špatně, protože musí přijmout třeba o dvě uklízečky víc.

Projekt nemusí být nutně velký. Musí být zajímavý a v prostředí, které nový projekt vítá a těší se na něj.

A podle čeho tohle posuzujete? Podle vašich vlastních zkušeností?

Ano. Je to tak nejlepší a přirozené. Já jsem bydlel asi v 16 domech a neustále cestuji po světě. K tomu, jak už jsem říkal, pozoruji. Pozoruji, co funguje a naopak. To jsou zkušenosti k nezaplacení.

Když chcete jen odpočívat, co děláte?

Patřím mezi lidi, kteří mají neskutečně koníčků, a tím hlavním je práce. Nemůžu tak říct, že odpočívám, protože já odpočívám pořád, i u práce. Ale jsem třeba několikanásobný mistr republiky v jachtingu jenom proto, že jeden z mých klientů jezdí jachty a chtěl, abych tam s ním jezdil, abychom si tam ve volných chvílích povídali o projektech. A takhle bych mohl povídat i o dalších. Třeba Tatra kolem světa. Vedle toho strávím 700 hodin čistého času ročně v letadle, a to také musí být svým způsobem koníček. A co vám nejde, co třeba vaření? V 15 letech jsem si podal přihlášku, že budu kuchař-číšník a strašně mě vaření bavilo. Ale táta ji roztrhal a poslal mě na Střední průmyslovou školu stavební a musel jsem dělat stavařinu. Takže za to vlastně může táta (smích). Od té doby vůbec nevařím, protože si myslím, že na to člověk potřebuje čas. A ten nemám. Takže jdu raději tam, kde se tomu lidé věnují a mají vaření rádi. Podle toho to pak na talíři vypadá a jsem spokojený.

Předchozí

Závěs či polštář. Barbara Křivánková je šije z představ

Drobní investoři mizí z evropských realitních fondů

Další