Jana Zielinski je zakladatelkou a ředitelkou mezinárodního festivalu Designblok. Angažuje se také v propojování zástupců firem, které spolupracují s designéry. Jak se jí podařilo vybudovat festival v době, kdy o našem designu nikdo moc nevěděl? A co přilákalo milovníky umění do Mikulova? Proč je důležité inovovat naše lidové zvyky a tradice?
Text: Judita Matyášová
Foto: Salim Issa, archiv Designbloku
Původně jste studovala sociální práci, ale po promoci vás zlákal svět designu? Co vás k němu nasměrovalo?
Na sociální práci mě hodně bavila praxe, protože ta byla opravdu dost rozmanitá. Chodila jsem pomáhat starším lidem do domácností nebo jsme měli praxi v Drop In, centru drogově závislých. Byla to hodně zajímavá zkušenost, mimo jiné proto, že se u nás v ročníku sešla opravdu dobrá parta. Dodnes se vídáme, ale po vysoké mě stejně nejvíc zajímal svět umění.
Tehdy byl hodně populární Terminal bar v Truhlářské, jehož interiér navrhl Bořek Šípek. Jmenovalo se to sice bar, ale fungovala tam také internetová kavárna nebo půjčovna artových filmů. Potkávala jsem tam lidi z nejrůznějších kulturních profesí. Pár měsíců po promoci mě vzali do Galerie hlavního města Prahy, kde jsem měla na starost propagaci. Z dnešního pohledu mi přijde neskutečné, že mě v mých 22 letech svěřili takovou práci, ale tehdy koncem 90. let bylo všechno trošku punk.
Ostatně podobný punk byl asi i první ročník festivalu Designblok v roce 1999. Jak se vám ho podařilo zorganizovat?
Asi to byla taková směs nerozvážnosti mládí, protože když jsme ho přebírali, tak mi tehdy vůbec nedocházelo, co se všechno může stát. A pak taky odvaha, že jsem do toho skočila a prostě plavala.
Na první ročníky přijeli hlavní zahraniční firmy a designéři, protože je zajímalo, jak to tady v postkomunistické zemi vypadá, co se tu pár let po sametové revoluci děje. Vybírali jsme pro náš festival různá zajímavá místa, aby to nebylo v klasických muzeích nebo galeriích.
Hodně divoká byla instalace v botelu Neptun. Povodí Vltavy pár hodin před naším festivalem vypustilo Libeňský kanál a botel byl úplně našikmo. Museli jsme podkládat sokly v kajutách, ale všem se tenhle netradiční model líbil. Tedy až na kurátory z Národního muzea a Uměleckoprůmyslového musea, kteří byli zděšení. Prý se takhle design rozhodně nevystavuje!
Podle jakého klíče jste vyhledávali jednotlivá místa?
Měli jsme velmi dobrou spolupráci se Sergem Borensteinem, který vlastní Real Estate Karlín Group. On nás dlouho podporoval a díky tomu jsme mohli Designblok představit v budovách, které ještě nebyly „zabydlené“ kancelářským provozem.
Tenkrát se stavělo nikoli pro konkrétní firmy, ale developeři nejdřív postavili kancelářský komplex – a pak teprve sháněli nájemce. Ještě před kolaudací bylo možné zažádat o výjimku, takže ten prostor mohl být otevřený pro veřejnost, a díky tomu jsme tam mohli zorganizovat náš festival. To se ale začalo měnit zhruba od roku 2005. Dnes už se staví budovy pro konkrétní klienty a ti nechtějí, aby jim tam „vtrhlo“ 40 tisíc lidí, kteří chodí na Designblok.
Designblok se konal několikrát i v centru Prahy. Na který ročník ráda vzpomínáte?
Pokaždé je to něčím specifické, ale co se týká logistiky, tak to bylo náročné v roce 2012, kdy jsme měli pět výstavních prostor – na Václavském náměstí Grand Hotel Evropa, další u Národní třídy a dům U Minuty na Staroměstském náměstí. Tenkrát nám došlo, že už je festival příliš roztříštěný, protože lidé nestíhají všechny prostory obejít.
Moc se mi líbilo, když jsme měli Designblok na Nákladovém nádraží Žižkov. Podařilo se nám získat i 20 vagonů, kde byly prezentace českých i zahraničních designérů. Jenže přibývalo stížností, že prostory jsou sice super, ale je náročné v nich fungovat, protože tam byla zima, špína a záchody daleko.
Takže to bylo takové dilema… Jestli se budeme víc profesionalizovat, ale trošku se z toho ztrácí ten punk a sranda. Samozřejmě, že s každým dalším ročníkem musíme řešit, aby zázemí bylo čím dál lepší, ale o tu legraci bychom přišli opravdu neradi.
Zajímavý je také doprovodný program, jehož součástí jsou diskuse či workshopy. Loni jste poprvé představili neziskovou organizaci Moravská krása, která prezentuje lidové tradice. Jaké místo má folklor na Designbloku?
Pro nás je dlouhodobě důležité podporovat jednotlivce nebo organizace, které se inspirují prostředím, odkud pocházíme. Aktivity Moravské krásy se mi moc líbí, protože na nich lze dobře ukázat, že lidové řemeslo je stále živé. Ať už je to malování ornamentu na trička a tenisky, anebo používání modrotiskových vzorů na oblečení. Přijde mi skvělé, že se tomu systematicky věnují.
Návštěvníci Designbloku si mohli vyzkoušet, jak se maluje ornament, a dozvěděli se také další informace o aktivitách Moravské krásy. Zatím jsem ještě nebyla v Havlíčkově vile v Břeclavi, kde tahle neziskovka sídlí, ale určitě se tam někdy chci zajet podívat.
Mluvily jsme o prezentaci designu a s tím přímo souvisí i to, jak umělci z Česka umí představit svou práci. Jaký je v tomto posun?
Obrovský! Už dávno nejsme jedna z postkomunistických zemí, která se stále ohlíží do minulosti. Český design už je dospělý a sebevědomý!
Loni byl v naší porotě velmi známý kurátor Joseph Grima, který vede kreativní školu v Eindhovenu a je též šéfredaktorem italského časopisu Domus. Trvalo několik měsíců, než jsme ho přemluvili, aby přijal naše pozvání. Po skončení festivalu mi řekl, že vůbec nečekal, kolik tady uvidí kvalitních prezentací. Prý vůbec netušil, že máme spoustu dobrých designérů a jak dobře funguje spolupráce s firmami.
V loňském roce jsme se podíleli i na prezentaci Česka na milánském Design Weeku. Spolu s Moravskou galerií jsme připravili výstavu skla, porcelánu a keramiky Made by Fire. Tato prezentace byla jedním z největších highlightů milánského festivalu.
Jak nyní funguje spolupráce se zahraničními designéry, které zvete na festival?
První ročníky Designbloku byly především o zahraničních značkách, které tady chtěly představit své výrobky. Postupem času se ale situace změnila. Dnes je to už půl na půl, v některých ročnících je dokonce víc českých firem. Začali jsme zvát do Česka zahraniční odborníky, aby tuzemským firmám vysvětlili, proč je důležité spolupracovat s designéry.
Zhruba do roku 2008 tu totiž převládal postoj, že je hlavně potřeba vyrábět za co nejnižší cenu. Ovšem pak přišla krize a firmám došlo, že musí přijít s něčím novým. Chtěli jsme tuto spolupráci podpořit, což byl i důvod, proč jsme začali s cenou Czech Grand Design. Designér, který získá toto ocenění, se propaguje v médiích a napomůže to samozřejmě i marketingu firmy, jež vyrábí podle jeho návrhů.
Když jsme u inovací, tak další novinka přišla po pandemii, kdy jste založila Asociaci českého průmyslového designu. Čemu se věnuje?
Během pandemie jsem si říkala, že bude důležité nějak spojit síly v rámci designérské komunity, protože nebylo jisté, jak se bude trh vyvíjet. Asociaci jsme založili v červenci 2020 a přizvala jsem do ní majitelé firem. Do té doby tady žádné takové profesní sdružení nefungovalo a mnoho lidí mi říkalo, že si ani neumí představit, jak by mohli spolupracovat, když jsou to v podstatě konkurenti.
V asociaci máme nyní 25 firem a další se hlásí. Můžeme společně jednat s vedením státních institucí. Díky tomu se podařila právě zmíněná prezentace v Miláně. Anebo jsme zorganizovali konferenci, kterou mediálně podpořil Forbes a kde se debatovalo o současném designu v Česku.
Z Prahy jste pomyslně přenesla design i do Mikulova. Proč právě tam?
Každý rok na jaře organizujeme festival Křehký Mikulov. Nejen proto, že je to fantastické město, ale máme velkou podporu vedení tamního zámku, kde můžeme vystavit práce současných designérů. Hodně nám pomáhá také designér Daniel Piršč, jehož umělecké studio sídlí právě v Mikulově.
Vybíráme na výstavu sklo nebo porcelán z limitované edice či solitérní kusy. Křehký pro nás znamená, že to je něco, co byste dala někomu, koho milujete.
Křehké je ale také to, že organizace tolika akcí stojí hlavně na vás…
To ano, ale mám skvělý tým lidí, kteří mi s tím pomáhají. Loňský rok byl v mnoha směrech hodně náročný. Plánovala jsem, že si vezmu sabatikl – půlroční volno, abych si už konečně odpočinula. Nakonec se mi tak dlouhé volno nepodařilo, ale určitě bych ráda, aby za mě v budoucnu byla náhrada. Zatím si prostě nemůžu vzít delší dovolenou a říct všem kolegům, ať to celé zařídí.
Prý jste se dokonce přihlásila na přednášky Yale University. To taky není zrovna malý cíl?
Během pandemie jsem se chtěla víc věnovat sebevzdělávání a zaujalo mě, že na Yale mají přednášky o well-being. Byly tam nejrůznější praktické rady, co by člověk mohl zlepšit, aby zlepšil psychickou pohodu. Například tzv. gratitude, což se snažím dodržovat každý den. Tři věci, za které jsem ten den vděčná. Hodně mi také pomáhá pravidelné cvičení jógy.
Od přírody nejsem optimista, takže mi dá hodně práce, abych byla víc motivovaná. A v každodenním životě mi pomáhají i takové maličkosti, jako třeba když se dám do řeči s neznámými staršími lidmi. Moc mě baví naslouchat jejich příběhům. Mají z toho radost a já taky.
Tradiční řemesla se různě inovují, ale tohle mezigenerační předávání postupně mizí…
Určitě je důležité na tomhle zapracovat, aby se starší lidé necítili osaměle. My se o to snažíme v rámci naší rodiny. Moji rodiče jsou stále ještě dost aktivní, ale i tak je potřeba je občas povzbudit a něco společně podniknout. Jezdíme spolu na výlety v Česku i do zahraničí. Jen se obávám, že takových rodin, kde je tohle mezigenerační propojování, už nějak ubývá.