Společnosti Fenix se loni – i přes trvající problémy s covidem, růstem cen energií, materiálů a komponentů – nad očekávání dařilo. Šlo o nejúspěšnější rok za více než 25 let, říká v rozhovoru Cyril Svozil, zakladatel a šéf Fenix Group. Zeptali jsme se ho také na další plány a dopady covidové pandemie, posilující koruny nebo na aktuální problémy dodavatelsko-odběratelských vztahů.
Co stojí podle vás za vaším loňským úspěchem, kdy váš obrat vzrostl o více než 20 procent?
Úplně přesné vysvětlení nemám, ale myslím, že příčiny lze hledat v roce 2020, kdy se v západní Evropě dobrovolně zavíraly celé obory, což se u nás tak úplně nestalo. Také by mohlo jít o odloženou poptávku z předloňského roku. A navíc kvůli inflaci by mohlo jít o předběžnou poptávku roku 2022, čehož se trochu obávám.
Klesaly nám vlastně jen čtyři trhy, kupodivu třeba i Slovensko. Většina ostatních dramaticky rostla.
Plánujete podobný růst i letos? A co další plány, investice či akvizice?
Očekávám letos zhruba čtyřprocentní růst, rádi bychom překročili hranici dvou miliard v obratu. A co se týká dalších akvizic, ukázaly se pro nás jako nosný program. Nyní nemáme nic konkrétního v hledáčku, ale třeba po naší akvizici v Srbsku nám na tamním trhu vzrostly prodeje trojnásobně. Podobné to bylo předtím i v Polsku. Takže určitě budeme hledat dál.
Také dokončujeme nový výrobní závod na Slovensku, v Banské Bystrici. Dále chystáme investice do robotizace a automatizace, budujemea nový centrální, plně automatizovaný sklad či nové energetické centrum.
Jak hodně se vás dotknul covid, zdražování materiálů či nedostatek lidí? Jak výzvy nyní řešíte?
Jsme výzvami zahlceni. Co se týká covidu, naštěstí nyní máme jen jednotky nemocných, ale desítky lidí v karanténách. Třeba loni na podzim jsme zaznamenali 20procentní nemocnost, což nepamatuji. A nebyl to jen covid, ale i různá respirační onemocnění.
Nejvíce na nás ale doléhá vývoj dodavatelsko-odběratelských vztahů. Má to několik faktorů. Jednak přeregulovanost trhů, jednak přesun výroby z vyspělých států do Asie a také koncentrace. Tam, kde bylo před deseti lety deset dodavatelů, je dnes jeden nebo dva. Je to obrovská monopolizace výroby.
Takže ceny vstupních materiálů narůstají. A není vidět konce. Materiál se stává úzkoprofilovým zbožím, což jsme 30 let neznali. Už jsem žertoval ve smyslu, že budeme muset obchodníky přeučit na nákupčí, jak to bylo za socialismu. Tehdy neexistovali obchodníci, ale nákupčí, kteří sháněli, co je potřeba. Bohužel se dostáváme do podobného stavu.
Museli jsme v důsledku těchto vlivů téměř veškerý náš zisk přeměnit na zásoby, což jsou „mrtvé“ peníze. Zásoby máme teď vyšší o více než 100 procent.
Dokážete problém s nedostatkem vstupních materiálů vyřešit?
Zatím se nám to daří. Nárůst vstupních cen jsme tlumili tím, že jsme to míchali s materiály, které jsme předtím nakoupili levněji. Od ledna jsme museli zdražit. Udělá to teď spousta firem. A všichni budou nepříjemně překvapeni. Zatím se inflace tlumila ve firmách. Nyní se to dostává do spotřebitelských cen. Bude to velký šok jak pro občany, tak pro politiky. Bude to velký problém.
Takže souhlasíte se zvýšením sazeb ČNB, které má zbrzdit růst cen?
Jednoznačně, mělo se to stát již dříve. Signály byly už od začátku roku.
Zdražování je ale také do velké míry dáno hospodářskou politikou západních zemí. Mysleli si tam, že do ekonomiky mohou nalít jakékoli množství vytištěných peněz a že to nebude mít žádné důsledky. Opak je pravdou.
Zdražování je důsledkem obrovského množství inflačních peněz v ekonomice, které nejsou ničím pokryté. O vazbě mezi produktivitou práce a mzdou se dnes už nemluví. Mluví se jen o růstu mezd bez ohledu na produktivitu. Dalším důsledkem tohoto přístupu je, že lidé už ani nejsou na trhu práce, protože jsou saturováni různými sociálními dávkami.
Jak řešíte nedostatek pracovníků u vás?
V posledním roce jsme dokončili největší investici, kterou jsme dávali do robotizace a automatizace výroby. Takže to pro nás není tak akutní problém. A mohli jsme posílit pracoviště, která ještě robotizovaná nejsou.
Jakým způsobem řešít paradox s vysokými mzdami a nechutí lidí pracovat?
Sehnat dobré pracovníky byl vždy problém, teď je ještě těžší. Máme sezonní výrobu, a tito lidé vůbec nejsou nebo jsou nepoužitelní. Člověk přijde a druhý den odejde, protože tempo práce je pro něj smrtící. Není na to zvyklý, protože léta nepracoval.
Díky robotizaci jsme schopni to vyřešit. A pracovníky, kteří se námosvědčí, se snažíme motivovat, aby u nás zůstali. Vrací se nám to v jejich znalostech.
Kvůli zvyšování úrokových sazeb je zde posilování koruny. Jak velký problém to může být pro vaši firmu, jste zajištěni?
Problém to být může, 85 procent tržeb děláme v zahraničí. Drtivou většinu v euru. Naštěstí máme zatím na delší dobu kurzové zajištění, ale pokud se dostaneme níž, než máme zajištění, budeme muset hledat cestu, jak výrobky na zahraničních trzích zdražit.
Jak vidíte aktuální situaci? Zdá se, že varianta omikron by snad pandemii mohla ukončit…
Věřím tomu. Ale jde o velký precedens pro uplatňování totalitních způsobů, které politiky vždy lákají. Politici našli nástroj, strach o zdraví a o život, aby lidé bezmezně poslouchali. Obávám se, že pandemie změnila svět k horšímu. Smývají se rozdíly mezi demokratickými a totalitními režimy.
Ještě zpět k vašemu byznysu. Podnikáte přes 30 let a vybudoval jste velkou a úspěšnou firmu. Jak jste se vlastně k sálavému vytápění dostal?
Dělal jsem za socialismu v Rudných dolech Jeseník, začínal jsem od mistra a skončil jako vedoucí výroby. Byla to firma, která tehdy trochu vybočovala. Spousta lidí, kteří
ve velkých městech skončili kvůli čistkám, se stáhla do Jeseníků. Bylo tady mnoho kvalitních lidí z Prahy, Brna nebo Ostravy.
Přestože to byly původně doly, začaly se už tehdy hledat nové směry, kterými by se podnik vydal. Začaly se tam třeba v 70. letech dělat slavné domy OKAL. A vznikala řada dalších projektů. Měl jsem na starosti vyhledávání potenciálně zajímavých výrob. Jednu z nich jsem přivezl z Francie, právě výrobu sálavých panelů. Ředitel to zarazil s tím, že elektřiny je málo, že je pro těžký průmysl, pro hutě a koksovny, ne pro občany.
Takže jste si to po sametové revoluci vzal sám pod sebe?
Po revoluci jsem se rozhodl, že zkusím něco sám. Domluvil jsem se s majitelem oné francouzské firmy a začali jsme to vyrábět u nás v Jeseníku. Rozjelo se to úspěšně, byl to raketový start. Byli jsme jedna z prvních soukromých firem, která vznikla na zelené louce a bez historie.
Jste jesenický patriot. Není pro firmu, která působí v 70 zemích světa, nevýhodou, působit z takového místa?
U velké firmy to rozhodně problém není. Třeba Praha by byla nevýhodou. Nejsou tady žádné zácpy a kolony. Sice tu nejsou ani dálnice, ale do Polska to máme 17 kilometrů. Bez zatáček a bez serpentin. Do světa jezdíme přes Polsko.
Zmínil jste, že byste už chtěl předat firmu dětem. Jaký je aktuální stav?
Dceru i syna jsem si už nějakým způsobem otestoval. Dcera už tady dělá od školy, téměř 20 let. Mluví španělsky, a když jsme koupili v Barceloně firmu, ona tam dva a půl roku úspěšně fungovala, firmu postavila na nohy.
Syn je právník a dělal roky ve velkých právních kancelářích po celém světě. Po sedmi letech ho nádeničina pro cizí omrzela. A protože nám skončil ředitel francouzské továrny, a on je francouzštinář, šel do Francie. Nyní má v Česku na starosti výrobu baterií. Už se připravoval, že po mně vezme šéfa celé skupiny, ale zhatil nám to covid. Ve Francii nám kvůli němu skončil ředitel a syn je jednou nohou zase tam.
Takže potáhnete firmu dál sám?
Vše bylo připraveno k předání koncem tohoto roku. Teď to nevidím jako reálné. Dcera už dva roky řídí největší firmu holdingu, Fenix Trading, která se soustředí na obchod a dělá největší zisk. Dohoda je taková, že syn by šel dělat šéfa celého holdingu a dcera by zůstala šéfem Tradingu. Já sám bych se potom rád věnoval dalším rozvojovým programům.