Celovečerní dokumentární film Architektura ČSSR 58-89 režiséra Jana Zajíčka a autora námětu, hudebníka a multimediálního umělce Vladimira 518 vstoupí oficiálně do kin 7. listopadu.
Snímek přináší mimořádný pohled na českou a slovenskou architekturu z let 1958-1989, jež sice vznikala za komunistického režimu, ale dokázala zaujmout i odbornou veřejnost v západním světě. Tvůrci se ve filmu zaměřují nejen na výjimečné a nadčasové budovy postavené v období od světové výstavy EXPO 58 na území tehdejšího Československa, ale i na fascinující a mimořádnou tvůrčí energii, která jejich vznik provázela.
Po světové premiéře na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary byl film uveden za velkého zájmu na festivalech Finále Plzeň a Film a architektura i v rámci série projekcí spojených s diskusemi s tvůrci, které byly ve znamení vyprodaných sálů. I v nadcházejících týdnech budou vybrané projekce provázet diskuse.
Brutálně krásná, ale brutálně opomíjená
Vedle šedé záplavy prefabrikovaných paneláků vznikaly ve druhé polovině dvacátého století také výjimečné, spirituální a nadčasové stavby, které budily pozornost i na Západě. Jan Zajíček natočil podle námětu Vladimira 518 unikátní celovečerní výpravu do předrevoluční architektonické scény.
Na pozadí impozantních záběrů nejzajímavějších českých i slovenských poválečných budov, doplněných o svědectví předních architektů a teoretiků, vyvstává plastický portrét doby, kde vedle oficiálního a řízeně strukturovaného bujelo mnoho odvážného, moderního a inspirativního.
O filmu
Co je to architektura? Jaký význam má pro společnost? Jak poznat nadčasovou, originální stavbu? Podle jakých kritérií posuzovat, které budovy z dob minulých přežijí a které mají být zbořeny? Za jakých okolností stavby vznikaly?
To jsou jen některé z otázek, na které hledají odpověď u historiků, architektů a umělců tvůrci celovečerního dokumentu Architektura ČSSR 58–89 režisér Jan Zajíček a autor námětu, hudebník a multimediální umělec Vladimir 518. Jejich film se do hloubky zabývá českou a slovenskou architekturou z let 1958–1989, jež sice vznikala za komunistického režimu, ale dokázala zaujmout i odbornou veřejnost v západním světě a přes četná mezinárodní ocenění se u nás mnohdy setkává s nejrůznějšími předsudky.
Film představuje výjimečné budovy postavené v období od světové výstavy EXPO 58 na území tehdejšího Československa, od Prahy přes Liberec nebo Karlovy Vary až po Bratislavu, Piešťany či Ružomberok. Právě u nás často přehlížené slovenské architektuře daného období věnují
tvůrci zvýšenou pozornost a zmiňují i rivalitu, jež za minulého režimu vládla mezi českými architekty a jejich slovenskými kolegy. „Nešlo o to natočit encyklopedický přehled unikátních poválečných staveb, ale skrze osobní příběhy architektů zachytit fascinující a mimořádnou tvůrčí energii, která je navzdory úskalím doby v těch domech otištěna. Veřejná debata týkající se jejich bourání bez rozmyslu hraje ve filmu důležitou roli,“ vysvětluje režisér filmu Jan Zajíček.
Dokument seznamuje diváky s osobnostmi, které i za komunistického režimu dokázaly realizovat kvalitní projekty a držet krok se světovým architektonickým děním, i když často téměř v izolaci a inspirovány jen zahraničními odbornými časopisy. Svým návrhům bez nadsázky obětovaly veškeré síly a volný čas, přitom zůstávaly v pozadí a často nebyly zvány ani na slavnostní otevření svých staveb.
Divákům zprostředkuje setkání s nejvýznamnější architekty dané epochy, jako jsou například Alena Šrámková, Václav Aulický, Miroslav Masák, Martin Rajniš, Otakar Binar, Zdenka M. Nováková, Zdeněk Rothbauer, Jiří Suchomel, Zbyšek Stýblo, Ivan Matušík nebo Iľja Skoček, Viera Mecková, Alexander Mlynárčik, Jan Bahna, ale i s jejich mladšími kolegy Josefem Pleskotem či Ladislavem Lábusem, které doplňují sochař a malíř Stanislav Kolíbal a teoretici Rostislav Švácha, Henrieta Moravčíková, Peter Szalay či Radomíra Sedláková. Samozřejmě neopomíjí připomenout osobnosti, které už ani v době natáčení nebyly mezi námi, jako jsou Karel Prager, Vladimír Dedeček, Štefan Svetko nebo Vladimír Machonin.
Jedním z cílů filmu je odstranit nános předsudků o takzvané komunistické architektuře a poodhalit strategie architektonické tvorby v období, kdy byl sice stoprocentním zadavatelem stát, ale i tak se v zemi rodilo mnoho odvážných, moderních a inspirativních staveb. „Každá etapa v architektuře je něčím výjimečná a hodná pozornosti. Poválečné období v sobě nese ovšem obrovskou chuť po estetickém i technologickém experimentu, velký boj o to, aby se i u nás, za železnou oponou, mohla stavět světová architektura. Stavby z tohoto období jsou často velice expresivní, sochařské, a v našich městech je zkrátka není možné přehlédnout,“ doplňuje autor námětu Vladimir 518.
Film Jana Zajíčka a Vladimira 518 vznikal v průběhu sedmi let. První a dnes již unikátní záběry filmu pořídil produkční tým v průběhu bourání budovy Transgasu (architekt Václav Aulický), další z ikonických staveb českého brutalismu, jež do roku 2020 stála na pražské Vinohradské třídě. Film s neobyčejnou obrazovou a střihovou originalitou zachycuje i příběhy dalších nevšedních budov v Česku a na Slovensku.
V Praze se natáčelo například v Ústavu makromolekulární chemie na Břevnově (architekt Karel Prager), v Pavilonu EXPO 1958 na Letné (František Cubr, Josef Hrubý, Zdeněk Pokorný), na Nové scéně Národního divadla (Karel Prager), v prostorách Plaveckého stadionu Podolí (Richard Podzemný), v budově bývalého Federálního shromáždění (Karel Prager, Jiří Kadeřábek, Jiří Albrecht), na Žižkovském vysílači (Václav Aulický) či v obchodních domech Kotva (Věra Machoninová, Vladimír Machonin) a Máj (John Eisler, Miroslav Masák, Martin Rajniš).
Filmový štáb rovněž zachytil karlovarský hotel Thermal (Věra Machoninová, Vladimír Machonin), prestižní Perretovou cenou ověnčený televizní vysílač a hotel na Ještědu (Karel Hubáček) nebo komplex budov Tranzitní telefonní ústředny v Hradci Králové (Jindřich Malátek, Václav Aulický, Jiří Eisenreich).
Mimořádné bratislavské stavby ve filmu reprezentují budova Slovenského rozhlasu (Štefan Svetko, Štefan Ďurkovič, Barnabáš Kissling) vystavěná ve tvaru obrácené pyramidy, sídlo Slovenské národní galerie s kontroverzní přístavbou ze sedmdesátých let (Vladimír Dedeček), zavěšený Most Slovenského národního povstání přes řeku Dunaj (Jozef Lacko, Arpád Tesár, Jozef Zvara, Ladislav Kušnír, Ivan Slameň) nebo kruhové nákupní centrum Slimák v Kukučínově ulici (Ivan Matušík). Na Slovensku filmaři natáčeli i v prostorách modernistického areálu zemědělské univerzity v Nitře (Vladimír Dedeček, Rudolf Miňovský) nebo v Ružomberku, kde je zaujala odvážná konstrukce Galerie Ľudovíta Fully (Martin Kusý).
Dokument Architektura ČSSR 58–89 je prvním filmem, který uceleně mapuje československou architekturu druhé poloviny 20. století. Snímek je vrcholem několikaletého projektu, jehož součástí byla výpravná publikace Architektura 58–89 Vladimira 518, kterou před dvěma lety vydal v nakladatelství Bigg Boss a doprovodila výstava v pražském CAMPu – Centru architektury a městského plánování. Na publikaci pak navázal seriál uvedený v České televizi v loňském roce.
Ke vzniku celého rozsáhlého projektu Vladimir 518 uvádí: „Pro mě osobně byla na začátku obyčejná zvědavost, potřeba zjistit si informace ke stavbám, které tak silně formovaly moje dětství. Následně přišel ale i motiv určitého aktivismu. Začal jsem totiž v té době potkávat samotné tvůrce oněch staveb a cítil jsem z nich obrovskou deziluzi.“
Text Silvie Marková, foto archiv redakce