Každý materiál může pěkně stárnout
Jan Říčný a Filip Kosek z architektonického studia RCNKSK studovali na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a oba rádi využívají tradiční stavební a řemeslné dovednosti. Nedávno využili třeba dusanou hlínu na sakrální veřejné stavby s jedinečným příběhem i způsobem provádění. Zeptali jsme se jich na nejen na to, na čem pracují v současné době, ale proč rádi experimentují a využívají méně obvyklé materiály. Dozvěděli jsme se také, jak vznikl název jejich studia nebo jaká byla jejich cesta k architektuře.
Text: Redakce
Foto: Michael Tomeš, RCNKSK
Co vás přivedlo k architektuře? A kde se vzala vaše vášeň pro řemeslo a tradiční řemeslné zpracování.
RCN: Táta je architekt, máma grafička, ale architekturu studovala, děda grafik, máme v rodině zakořeněnou nějakou tvorbu. Táta si představoval, že bych se měl raději věnovat hudbě – hrál jsem na lesní roh. Já pak šel ale na střední, stejně jako starší brácha na průmyslový design. Tam mě bavila práce s materiály.
Doma jsme už předtím stále něco kutili a opravovali. Já ale zjistil, že design je pro mě moc malé měřítko, že potřebuji řešit širší souvislosti, takže jsem skončil na architektuře. Ale rád se k manuální práci vracím třeba při instalaci malých výstav nebo když jsme dělali hliněnou podlahu v Nesvačilce.
KSK: Já mám tátu i architekta, dědu také a pradědu políra. Děda byl v době mého dospívání posledním žijícím Gočárovým žákem a nesl v sobě étos této doby, což mi imponovalo. Takže tolik architektonicko-stavitelské tradici z tátovy strany.
Sice jsem chodil na gymnázium se zaměřením na programování a matematiku, ale inklinoval jsem spíš k humanitním oborům, především k výtvarnému umění, a tak mě to nakonec mě stáhlo k architektuře. Myslím, že mne velmi ovlivnilo i časté chození po výstavách a procházky po historické Praze, při kterých mě máma přivydělávající si průvodcováním neúnavně zkoušela z historických slohů.
Láska pro řemeslo a tradiční zpracování přišla až se zkušenostmi a nahlédnutím do oboru samotného. Vede nás k tomu celkově nízká úroveň řemeslného zpracování v běžném stavebnictví, a tak se to snažíme do toho, co děláme dostat. Máme na tom rádi, že kvalitně řemeslné věci dobře stárnou, což je o současné produkci v naprosté většině říct nedá.
Jak vznikl trochu zvláštní název vašeho ateliéru?
RCNKSK: Asi během pěti minut, když jsme měli odevzdávat první společný návrh výstavy v Národní galerii Tajemné dálky pro kurátora Ottu M. Urbana. Nachystali jsme výtisk studie a vypadalo to blbě, když na úvodní stránce byli jen jména a žádný název. Tak jsme vyházeli samohlásky z našich příjmení ŘíČNý KoSeK. A vzniklo RCNKSK.
Dobře to funguje ve vyhledávači a je to vděčné konverzační téma. Naši přátelé architekti z hokejových setkání nás již překřtili na RuCNiKyoSušKy.
Kdo patří v architektuře k vašim vzorům?
RCN: Konkrétní vzor nemám. Koukám a naslouchám. Hledám vzory pro dané místo, kde máme něco řešit, aby se návrh dobře lokálně integroval s krajinou, tradicí místní architektury a investorem.
KSK: Já zase koukám hodně do knih a architektonických monografií. Mám v lásce mnoho tvůrců, jejichž tvorbu obdivuji a stále se objevují noví. Za všechny uvedu Adolfa Loose nebo Terunobu Fujimori. Loni jsem navštívil třeba stavby Álvara Sizy. Ty vzory jsou ale nepřenositelné.
Každou věc, kterou navrhujete, musíte stejně vždy udělat za sebe, vzít v potaz velké množství informací a vydestilovat z toho jedinečnou architekturu pro dané místo a klienta. Obecně si ale myslím, že česká architektura, zejména běžný standard, se má hodně co učit a jako vzor v přístupu nám může sloužit řada evropských států a měst.
Pracujete rádi s poctivými a dobře stárnoucími materiály. S čím konkrétně – a proč třeba také s hlínou? Kde jste se inspirovali tímto netradičním materiálem?
RCNKSK: Skoro každý materiál může pěkně stárnout. Ono jde o to najít tu správnou cestu, jak ho aplikovat, aby hezky stárnul a nebyla nutná častá a nákladná údržba.
S hlínou v některých formách jsme se setkávali čas od času v různých zahraničních publikacích, u různých „etno/eko“ domů, a pak v tradiční architektuře.
Cestu jsme si k ní našli díky projektu kostnice u Kutné Hory, kde jsme v rámci podzemní venkovní přístavby viděli tento materiál jako jedinou správnou možnost. Použili jsme ji i proto, aby si návštěvník uvědomil, že je vlastně v podzemí hřbitova, vně kostnice.
Má to i symbolický význam, který se váže k posvátné půdě, což je i důvod proč je zde pohřbeno tak velké množství jedinců. Navíc se ukázalo, že hlína bude sama regulovat vnitřní vlhkost, což je u této stavby velmi vítané.
RCN: V Nesvačilce byla geneze úplně jiná. Původně jsem (před deseti lety) navrhoval, aby podlaha byla betonová, dusanou broušenou hlínu jsem vůbec neznal. Až po setkání s Hannem Burtscherem na kostnici mi došlo, že hlína je mnohem vhodnější i vzhledem k tomu, že kaple je uprostřed pole ze všech stran obklopena hlínou, která je prý i několik kilometrů pod ní. Řešení jsem navrhnul panu faráři, kterému se líbilo.
S čím dalším experimentujete ve svých projektech?
RCN: Já bych to nenazval experimentování. Snažíme racionálně hledat potenciál v tradičních i netradičních materiálech.
Ve dvou nových projektech zkoušíme užít konopný beton, který se nám líbí jak vzhledově, tak principiálně. Dostanete skvěle izolující stěnu, která si umí dobře poradit s vlhkostí. Povrch je přitom rovnou možné užít bez dalších úprav do interiéru i exteriéru. Víme, že má své podporovatele i odpůrce, ale nám připadá, že převažují klady, a stojí za to tuto technologii rozvíjet.
Obecně ale přemýšlíme při každém volení technického a estetického řešení (což by mělo jít ruku v ruce) a řešení detailů o dalších možnostech aplikace a kombinování materiálů, které se nabízejí a běžně se nepoužívají.
KSK: Ono to nutně nemusí být jenom o materiálech. Je smutné, že když v Česku použijete jiný materiál, než je běžné, jste experimentátor. Často není prostor na neotřelé materiály, postupy či konstrukce. Musíte přijít s řešením, které bude levné, krásné a účelné. To nás často přivede k nekonvenčnímu řešení, které má tyto vlastnosti.
Umět dělat architekturu s omezenými prostředky je opravdová výzva, protože musíte stále hledat nová řešení a přesvědčit všechny zúčastněné, že to bude fungovat. Experimentování, když máte dobrý rozpočet, je jednoduché.
Bývá těžké prosadit tyto postupy a materiály u investorů?
KSK: V první řadě se snažíme v našich projektech odpovědět na požadavky klienta a dodat jemu i místu novou kvalitu. V současné době běžné materiály v sobě tu kvalitu často nenesou a často je ani nedává smysl použít. Vzpomínám si, že v našem prvním, již zmiňovaném projektu pro Národní galerii, jsme místo standardní paneláže použili obyčejný odmaštěný ocelový plech. Byli jsme čerstvě po škole a nikdo nám nevěřil, že to bude fungovat, ale nakonec to bylo přesně ono.
RCN: Když jste s investory v souznění, tak nemají problém s netradičními postupy a důvěřují vám. Podstatné je mít lidi, kteří danou technologii jsou ochotni aplikovat na stavbě a ideálně na ní dát i záruku. To je často problém i u poměrně triviálních nestandardních detailů.
Povězte nám více o svých dvou mimořádných projektech, kdy jste tento materiál využili. Bylo těžké to prosadit?
RCNKSK: K hlíně je obecně v českém stavebnictví nedůvěra již mnoho let, od dob vepřovic, které se při špatném větrání a následném vlhnutí začaly rozpadat. To je ale dáno špatnou údržbou, ne špatným materiálem.
Prosadit dusanou stěnu i podlahu bylo velmi náročné především na kostnici, kde se před covidem vystřídalo přes 400 tisíc návštěvníků za rok. Proto byla dlouhá diskuze, co materiál vydrží. Investor se ale nakonec k tomu rozhodl v plném rozsahu po provedení vzorků, přednášce specialisty na provádění dusané stěny Hanna Burtschera a exkurzi v kostele sv. Marie v Norimberku, kterou jsme zorganizovali.
Vlastnosti materiálu jsou při správném namíchání směsi velmi dobré a případné pochybnosti jsou dané obecnou nedůvěrou k materiálu. Překvapivě skvěle funguje i na podlaze. Povrch podlahy je zbroušený až do kameniva, které je podobně jako u betonu součástí směsi. Kamenivo dává podlaze odolnost při ošlapu. Povrch je naolejován a zaleštěn, případně napuštěn vodním sklem. Pevnost v tlaku je téměř podobná jako u betonu.
Hlavně je ale podlaha příjemně živá a teplá na došlap. Lze do ní umístit i podlahové topení a nemusí se dilatovat. Případné opravy jsou po čase též možné. Podlaha je cenově přívětivější než stěna, která je mnohem náročnější na čas – a lidská práce je drahá.
Ve svých projektech řešíte vše, až po detail kliky – která fáze je nejzábavnější a která nejméně?
RCN: Nejméně zábavné je povolování stavby. Jinak vše ostatní nás baví. Navrhování je kreativní proces, od první skici, až po dotažení technického řešení stavby a návrh nábytku. Zábava pokračuje i při provádění při spolupráci se stavbou.
KSK: Pro mě je na architektuře bolestné, že se některé projekty neskutečně táhnou. Mám rád, když se podaří něco vymyslet, nakreslit a hned realizovat, když vidíte, že se ta věc zhmotňuje. Zábavné v pozitivním a bohužel někdy i v negativním smyslu je, že jako architekt se potkáváte a komunikujete s celou řadou lidí a profesí a potřebujete se nimi dohodnout.
Ve vašem portfoliu jsou i sakrální stavby. V čem se liší práce s nimi od práce na ostatních projektech?
RCN: Každá stavba má svá specifika. Kostnice i Nesvačilka mají zcela jinou genezi. Je to vždy individuální proces. Někdy člověk navrhuje pro konkrétního uživatele. Někdy ho zase nezná a návrh musí potenciální kupce či nájemníky zaujmout.
Například u kaple v Nesvačilce navrhujeme pro všechny, aby zažili nějaké vytržení z běžného života. Aby se mohli na chvíli zastavit a zamyslet se. Do jisté míry je takový objekt více socha než dům. Řeší se hlavně atmosféra, zážitek a spolu s tím samozřejmě mraky stavařských detailů.
Kostnice je památkový objekt s velkou návštěvností, který sám generuje příjmy na svůj náročný provoz, tam je návrh mnohem více funkčněji založený. Navrhujeme tam řešení, které bychom jinde nemohli užít díky tomu, co je to za památku a co nám památkáři umožnili, ale zároveň je to mnohem více racionální funkční stroj.
KSK: Bavíme-li se o architektuře, do nedávné doby bylo těžiště architektury v sakrální architektuře, dnes je tomu spíše naopak. Jsem rád, že můžeme pracovat na takových projektech a přemýšlet o věcech, které nás přesahují.
Na čem pracujete v současné době a jaké jsou vaše další plány?
RCNKSK: Dokončujeme studii na Středoevropské centrum historických krovů v Chebu. Mají tam snahu vybudovat z barokního špejcharu a gotické zbrojnice centrum tesařství s dílnou, expozicí, materiotékou, sálem a zázemím. Projekt má velký potenciál a podporu u odborné veřejnosti u nás i v Německu – i vzhledem k tomu, že již vzniklou dílnu vede tesař Petr Růžička.
Dále pracujeme na projektech různého měřítka: drobná polní kaple, chaty, rodinné domy i i bytové domy. Máme rozestavěny čtyři rodinné domy a hlavně výše zmíněné „hliněné“ realizace potřebujeme zdárně dokončit, což bude ještě chvíli trvat.
Konkrétní plány nemáme, ale chceme nadále dělat, co nás baví, tak abychom z toho měli radost my, naši klienti i ti, kteří půjdou okolo.
***
Architektonické studio RCNKSK
Bylo založeno v roce 2015 a zaměřuje se na všechny formy architektury od urbanismu po detail kliky. Vytváří prostor, atmosféru, místo k životu. Od studie po prováděcí dokumentaci, s důrazem na udržení počátečního konceptu v každém měřítku i detailu stavby. Pracuje na různých formách projektů, protože pestrost projektů člověka nezastaví ve vývoji. Ke každému projektu přistupuje individuálně, a díky tomu nekončí u rutiny a konvenčního navrhování.
Důležité jsou pro nás poctivé dobře stárnoucí materiály, které zub času nepoškodí. Hledáme vhodné estetické i technické řešení v závislosti na kvalitě, fungování v čase, ceně. Rádi prověřujeme a pracujeme s tradičními řemeslnými postupy ve spojení se současnými technologickými možnostmi.
Ateliér založili Filip Kosek a Jan Říčný v roce 2015 po již prověřené spolupráci z dob studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.
***
MgA. Jan Říčný
Autorizovaný architekt (ČKA 02 564)
2015–dosud: ateliér RCNKSK s MgA. Filipem Koskem
2013–2015: samostatná architektonická praxe
2011: stáž v Ateliéru grafického designu, MICA, Baltimore, USA
2007–2013: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Architektura II., prof. Ivan Kroupa, Architektura I., prof. Jindřich Smetana
2003–2007: Střední škola umění a designu v Brně, obor Průmyslový design
1999–2003: Biskupské gymnázium v Brně
MgA. Filip Kosek
2015–dosud: ateliér RCNKSK s MgA. Janem Říčným
2015: City Upgrade architekti
2014: ADNS architekti
2013: Jakob Bader Architektur, Munich, DE
2011: studio Wiel Arets, UdK Berlin, DE
2007–2013: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Architektura I., prof. Jindřich Smetana
2003–2007: Gymnázium Arabská v Praze
