Staví příběhy a bude jich už na tři desítky. Některé ještě nezrealizoval. Třeba nechat po skále u Vltavy šplhat dům, kde by lidé viseli v bytech jako ptáci v hnízdě. Místo už má v Praze roky vybrané, Braník nebo Kobylisy. A takových nápadů měl vždy dost, jak přiblížil v rozhovoru pro magazín Estate & Business architekt Martin Kotík. „Například ve čtvrtém ročníku jsem si o sobě opravdu myslel, jak jsem bůhvíjak dobrý, tak jsem se rozhodl, že budu dělat soutěž. A byla vypsaná na krematorium. Pro obec s pěti tisíci lidmi, krematorium pro obec s dvaceti tisíci lidmi a krematorium pro obec s padesáti tisíci lidmi. A vyhodili mě hned v prvním kole. Asi nabyli dojmu, že si z nich dělám srandu. Protože můj projekt bylo krematorium ve tvaru malé rakve, větší rakve a velké rakve.
Napadá mě, proč vlastně není v oboru tolik architektek? Znám vlastně jenom Evu Jiřičnou. Za to je ale hodně architektů.
Já si to nemyslím, že není moc žen v architektuře. Na škole určitě ne, protože to není specificky mužské povolání. Nicméně je bohužel fakt, že kariéra ženy se po škole často vyvíjí trochu jinak. A také architektura potřebuje na vedoucí pozici člověka, který není zdatný jen v jednání s klientem, ale i na stavbě. A ta není vždy zrovna příznivým místem pro něžné ženy. Ty se většinou proto stávají designérkami, návrhářkami, zabývají se interiérem. V čisté architektuře je to opravdu řehole, která s sebou nese trošku i drsnější chování.
Architekturou žijete už desítky let. Proč jste se vy sám pro ni rozhodl, když pocházíte z umělecké rodiny?
Já jsem se ale nerozhodl sám. Já jsem jako dítě, respektive mladý školák nebo student, měl všechno jiné než zájmy, co budu dělat po architektuře (smích). Moje největší starost bylo v té volnější době šedesátých letech, si jako mladý člověk užít. Ale měli jsme dost velkou a starší chalupu, v Deštné u Dubí, a protože jsem se tam o prázdninách dost nudil, tak jsem namaloval, jak bych si představoval, aby se chalupa přestavěla. A otec, který nákres viděl, prohlásil, že to je, jako by to bylo od architekta. Takže bylo mi zhruba 14 let, kdy jsem obrazně řečeno poprvé slyšel slovo architektura. A tím můj zájem o ni začal, i když neříkám, že hned od začátku nějak intenzivně. Podnět to ale byl, i když si to vlastně pořádně už ani nepamatuju, ale tak je mi vyprávěno, jak jsem se stal architektem (smích).
Váš otec Jan Kotík byl malíř.
Velice úspěšný malíř, stejně jako můj dědeček Pravoslav Kotík. A můj bratr je velice úspěšný hudebník, takže to budou rodinné geny, díky kterým mám umělecký způsob myšlení a uvažování.
Takže jste neměl podobné umělecké sklony?
Jak se to vezme. Architektura se těžko dá vyjmout z toho, že to není umění. Ona vás obklopuje, když ráno vstanete, obklopuje vás a utváří váš názor pak i po celý den a život. Podobně jako vás utváří malířství, hudba nebo sochařství. V šestnáctém a sedmnáctém století, ve starověku, architektura byla velice ceněná jako umění, takže ač se nepovažuju čistě za umělce tak nemůžu ani říci, architektura není umění.
Pracoval jste i v západním Německu, v ateliéru Alfa manželů Vladimíra a Věry Machoninových, za socialismu i po revoluci. Jak jiné to v jednotlivých obdobích to bylo?
Jak jsem už zmínil, nebyl jsem zrovna vzorný student, architektura na škole pro mě nebyla prvořadá. Až v ateliéru architektů Machoninových jsem si poprvé uvědomil, že architektura je zhruba jen deset procent celkového procesu, kdy člověk vymýšlí, pracuje na tvaru a na zadání, ale zbývajících 90 procent, ty se musí „vysedět“, tedy, že je to řehole. A že pokud člověk opravdu chce být dobrým architektem, tak musí počítat s tím, že ho lidé nebudou posuzovat podle toho, co namaloval, ale podle toho, co realizoval.
Ale ještě předtím jsem pracoval na dvou zahraničních praxích, to ve Vídni a v západním Berlíně. Tam jsem si poprvé zase přičichl k práci v soukromém ateliéru, v šesti lidech tam byla práce daleko intenzivnější. I když i tady ateliéry byly závislé samy na sobě, pořád to nebylo úplně stoprocentní. Za to tam, co si ateliér vydělal, to měl, nikdo nic nikomu nedotoval. Tím ale neříkám, že všichni „šli jen po penězích“, ale o nich to hodně bylo. Díky tomu jsem se ale dostal k velice zajímavým zakázkám.
Jak se pracovalo v šedesátých letech?
V roce 1966 se šest významných architektů v Praze osamostatnilo, odešlo od velkých projektových ústavů a založilo Sdružení projektových ateliérů v Praze (SPA, které pak se v roce 1971 transformovalo na Projektový ústav Výstavby hlavního města Prahy – PÚ VHMP, pozn. redakce). Byly to samostatné ateliéry, takové svobodné uskupení architektů, každý měl zhruba pět desítek lidí a mohli sami rozhodovat o zakázkách, bez velké byrokracie a administrativní zátěže. To bylo jiné, než když se na projektu „podepíše“ velký projektový ústav a člověk pak dlouho pátrá, kdo přesně za tím stojí. Tady bylo za konkrétní prací vždy konkrétní jméno. Jako Machonin (Vladimír Machonin), Prager (Karel Prager), Filsak (Karel Filsak), Šrámek (Jan Šrámek). Opravdu velice kvalitní architekti. A v té době se vypisovalo opravdu hodně soutěží a ateliéry se v nich umisťovaly na předních místech, takže dostávaly většinou velmi významné zakázky. Hotel Thermal v Karlových nebo pražský Intercontinental, obchodní dům Kotva, hlavní nádraží v Praze, dům ČKD na Můstku, budova Federálního shromáždění (nyní nová budova Národního muzea – pozn. redakce), ale i další stavby mimo hlavní město a zastupitelské úřady. Například v Londýně či Berlíně.
V té době také má rodina odjela do zahraničí, v roce 1969. Někteří oficiálně, jiní ne, otec byl potom odsouzen a já v Česku zůstal sám a v ateliéru Machoninových jsem poměrně rychle začal růst. Bylo tam hned několik vážených architektů a nemůžu sice říci, že by mě brali rovnou za rovnocenného partnera, to by bylo příliš silné slovo, přece jen jsem byl mladý kluk po škole, ale na druhou stranu měli důvěru v mou práci a tak jsem se dostal i k důležitým soutěžím.
Na čem jste se konkrétně podílel?
Byl to obchodní dům Kotva, nebo ambasáda v Berlíně. Z té jsem byl potom ale odvolán, protože rodina byla v zahraničí. Mohl jsem ale obecně pracovat jako spoluautor na zakázkách, dělat třeba samostatně domy a budovy na Lehovci, což klukovi, kterému je 26 až 27 let, dělá dobře. Jen náš vztah s architektem Machoninem byl postupem času trochu složitější, takže mě nakonec převedl do nového ateliéru architekta Obersteina (Ivo Oberstein), který tehdy vyhrál soutěž na Jihozápadní Město. A tam jsem více než deset let pracoval na projektech jako obchodní centrum, kulturní dům, pošta a další. Ale musím říct, že i ateliér Obersteina byl podobně neformální. Nebyl to úřad ani ústav, byl to projektový ateliér se svým vlastním životem.
V devadesátých letech jste si založil svůj vlastní.
Ano. Když jsem v roce 1970 nastoupil do ateliéru Machoninových, tak za těch 20 let se to asi třikrát přejmenovalo, ale pořád to byli stejní lidé a seděli jsme na stejné židli. V rámci normalizace sice z toho vznikl velikánský projektový ústav, kde bylo šest set lidí a tady i různí náměstci, kádrováci, plánovači a ředitelé, ale přesto tam zůstala daleko přátelštější atmosféra než jinde. A v devadesátém roce se Oberstein stal ředitelem Útvaru hlavního architekta (ÚHA) v Praze a já jsem převzal vedení ateliéru a velice intenzivně jsem pracoval na tom, aby se ateliéry osamostatnily a staly se z nich privátní. Můj tak vznikl v roce 1991 jako jeden z prvních soukromých architektonických ateliérů. A protože jsme se dřív jmenovali Omikron, tak jsem k tomu přidal „K“ jako Kotík, takže z toho vznikl Omikron – K, název mého ateliéru. Původní Omikron se tak rozdrobil na desítky malých ateliérů dvou, tří, čtyř lidí, já jsem ale hned na začátku měl 14 lidí, což bylo v té době, kdy jsme vůbec nevěděli, jak to funguje finančně, jak na zakázky, protože ty dříve přicházely z magistrátu. Měli jsme ale štěstí, že v té době do Prahy začali jezdit zahraniční investoři, kteří hledali větší ateliér, který byl schopen zakázky realizovat, a tak jsme měli dost práce.
Na čem jste pracoval od těch devadesátých let, co počítáte ke svým úspěšným projektům?
To je jako s dětmi, některé úspěšné, jiné ne, ale neříkáte to nahlas. Takže bych řekl, že pokud to nebyl vyloženě průšvih, byly úspěšné všechny. A myslím si, že za těch 33 let tam žádný průšvih nebyl.
Které se tedy povedly lépe?
Je jich hodně, já jsem v Praze postavil asi 25 domů. Některé vzešly ze soutěže, protože jsme jich hodně vyhráli. Některé byly přímé objednávky od klientů, kteří přišli, že to chtějí vyloženě od nás. Ale neměli jsme za celou tu dobu žádnou státní zakázku, takže jsme všechno dělali pro privátní klienty. O to to ale bylo těžší, protože u státní zakázky je zadání a investor do toho zase tolik nevstupuje, jen si hlídá peníze. Na rozdíl od řady soukromých klientů. Ne vždycky je investor osvícený, ne vždycky je to pak ku prospěchu věci. Ale k úspěchům, například rohový dům ABC Pexider, Pojišťovna Generali v Bělehradské na Praze 2. Nebo budova IBC na Těšnově, rohový dům na Václavském náměstí naproti Koruně, Myšák ve Vodičkově ulici, Nestlé v Modřanech nebo stadion Slavie či Česká spořitelna na Pankráci. Dělal jsem hodně domů v Praze. Na přelomu století jsem měl v ateliéru už 30 lidí, což je dost na to, aby to člověk zvládl uřídit. Více lidí, více názorů, ale nakonec musí jeden rozhodnout a nelze se měsíce dohadovat, zda přímka bude rovně nebo šišatá. A i když vztahy byly dobré, ne vždycky to všichni snášeli dobře a postupně se tak počty zmenšovaly. V roce 2012 a 2013 jsem měl velké zdravotní problémy, před tím byla krize a teď máme sedm lidí.
Na čem pracujete teď?
Poslední roky máme opravdu hodně práce. V Praze, pokud se ještě ohlédnu, byly takové tři etapy. Po roce 1990 investoři chtěli dělat hlavně administrativní budovy, protože ty moderní chyběly a byl o ně zájem. Pak přišla druhá etapa, kdy všichni chtěli hotely a velké supermarkety. Bylo tady sice dost hotelů, ale ne moc kvalitních. A minimálně 10, 15 let trvalo, než jejich počet dosáhl slušné úrovně. Teď, v posledních pěti letech, jsou to bytové domy. Ale bohužel to zatím ještě nedospělo do fáze, že by se realizovaly nějaké velké státní zakázky v architektuře. Jako je divadlo nebo filharmonie nebo další kulturní zařízení. Sice se některé připravují, jako filharmonie, ale zase, než se to postaví, to bude hrozně dlouho trvat. A my konkrétně jsme v poslední době najeli na požadavek poslední doby, bytové domy. Letos jsme kolaudovali jeden velký například v ulici U Blaženky na Smíchově. Děláme další v Hostivaři na Jižním Městě a připravujeme na Barrandově.
Je ve vašem portfoliu ještě vůbec něco, co chybí a co byste rád postavil?
Můj sen odmalička je postavit divadlo, tedy dostat se k projektu, to umožní.
Proč zrovna divadlo?
Protože pusťte ten sen, který mi ještě nevyšel a který teď říkám, kdyby bylo… Já už v tuhle chvíli nesoutěžím, ale kdyby někdo vypsal soutěž na divadlo, tak se toho velice rád zúčastním. Jinak nápadů jsem měl vždy hodně. Třeba umístit do lomu stavbu různých bytů, které by se po skále šplhaly. Mám dokonce vybrané dva lomy tady v Praze. Jeden je v Braníku a druhý v Kobylisích. Na skále u Vltavy nechat šplhat bytový dům, kde by lidé viseli jako ptáci v hnízdě. Anebo ve čtvrtém ročníku, tedy v době, kdy člověk ještě o architektuře neví skoro nic, jsem se rozhodl, že budu dělat soutěž, byla vypsaná na krematorium pro obec do 5000 lidí, pro obec do 20 tisíc lidí a pro obec do 50 000 lidí a vyhodili mě hned v prvním kole. Protože můj projekt bylo krematorium pro 5000 lidí ve tvaru malé rakve, pro 20 tisíc lidí ve tvaru větší rakve a krematorium pro 50 tisíc lidí ve tvaru velké rakve. Nabyli dojmu, že si z nich dělám srandu.
Líbí se vám současná architektura v Praze?
Pořád je hodně svázaná a bude to nejmíň ještě jednu generaci trvat. Za prvé tady chybí slušný a osvícený investor. Sice se občas objeví, ale velice málo. A zejména se stále všichni ohlížejí především na cenu. Tedy aby to nestálo moc a měli z toho velký profit. V Praze je tak dobrá „střední“ architektura, ale chybí tady ta nóbl, tedy něco, na co bychom mohli být celosvětově pyšní.
Když jsme například dělali stadion, stál necelou miliardu korun a stejně ke konci docházely peníze a muselo se šetřit. Podobné stadiony ve světě stojí pět miliard eur, a to jsou pak úplně jiné materiály a podmínky na kvalitu stavby, přestože fotbalový stadion, to vlastní hřiště je naprosto stejné, zato ale zázemí má úplně jinou kvalitu a je to na stadionu dost vidět. Podobně jako třeba u hotelů nebo administrativních budov. Když se realizoval Tančící dům u Vltavy, tak investor si pozval cizího architekta. A ať je na to jakýkoli názor, tak lidé se na něj chodí dívat a je vidět, že za tím stojí peníze. Všechno to je zářný příklad toho, že je potřeba na výrazu architektury neškudlit.
Takže ani projekt Masaryčka podle vás nebude něco takového?
Masaryčka je ten lepší průměr. Sedí tam, zapadá tam. Ještě není sice hotový, aby ho člověk začal kritizovat nebo pochvalovat, ale není to ještě ten bonbonek.
Jak byste si takový bonbonek představoval?
Nevím (směje se). Já sám, i když dělám objekt jak nejlíp můžu, tak buď už má člověk životem svázané ruce, nebo představy. Pro mladé, kteří vyjdou ze školy, to bude možná jednodušší. A proto říkám, ta další generace už bude mít trošku jiné myšlení v tom, co má v hlavě zakotvené. Moje generace už je zvyklá přemýšlet nějaký způsobem a je svázaná všemi možnými a často nesmyslnými předpisy.
A nemohl být třeba takový bonbonek tři rozvlněné věže od Evy Jiřičné na Žižkově?
Ten návrh možná bonbonkem byl. Jenže pak zasáhlo pár úředníků. (Návrh rozvlněných žižkovských věží vysokých až 100 metrů od mezinárodně uznávané architekty Evy Jiřičné se nelíbil komisařům UNESCO kvůli výšce – pozn. redakce.) Přitom za dvacet nebo padesát let se vás nikdo nebude ptát, proč je to nižší nebo proč je to jiné. Ten objekt rozhoduje, jak to tam bude vypadat. Když jsme realizovali v Praze na Václavském náměstí Palác Euro proti Koruně, tak všichni říkali, jak je to vysoké a že to nebude vypadat dobře. Podobně jako nedávno u projektu vily na Barrandově, ale ta se musela kvůli úředníkům předělat, i když se to všem líbilo. Na jednu stranu dobře, aby to nedopadlo tak, jako když se postavil hotel Don Giovanni u stanice metra Želivského, který je ostudou celé Prahy. A na druhou stranu, prakticky kdokoli má razítko, tak do toho může mluvit. A člověk, aby pořád prosil. Nějaký kompromis je možné udělat, ale když je kompromisů příliš…