S krajinným architektem, spoluzakladatelem a jednatelem Atelieru per partes Danielem Matějkou jsme si povídali o obnově území zasaženého tornádem v roce 2021 na Hodonínsku a nové architektonicko-krajinářské studii pro tuto oblast. Jde Příměstský lesopark (60 hektarů) v blízkosti Národní přírodní památky Hodonínská Dúbrava a Zahradu Domu přírody NPP Hodonínská Dúbrava, což je venkovní expozice chráněných druhů rostlin.
Text: Redakce
Foto: Atelier per partes, Město Hodonín, Patrik Biegun, Veronika Chalupová
Tento prostor v okolí Hodonína postihlo před dvěma lety tornádo a Atelier per partes se ho snaží ve spolupráci s městem Hodonín a za významné pomoci nadace Karel Komárek Family Foundation postupně obnovovat. Na první studii Lesoparku Bažantnice v prstenci města, který byl plánován místo tradičního hospodářského lesa (tornádo ho zcela smetlo), začali pracovat již dlouho před tornádem. Poté tak byla připravena alespoň vize prostoru, funkce a hlavní kompozice.
Prostor se postupně rozpadá na více projektů a pohybuje se zde více projekčních týmů. Atelier per partes řeší především části nejvíce související s krajinářskou architekturou a komplexním pohledem na území. Přibýt by měla i naučná stezka či stezka nad mokřady s vyhlídkou na to, jak příroda pracuje.
Pro tento veřejný prostor také vzniká umělecké dílo Václava Fialy za podpory Nadace Proměny Karla Komárka, která pracuje s tímto tématem již 15 let. Díky tomu mohou společně s rodinnou nadací Karel Komárek Family Foundation vznikat unikátní setkání, třeba v sochařském ateliéru Václava Fialy. Jeho umělecká díla nadace již dříve podpořila například na ostrově Santos Sušice.
Prozraďte nám něco víc o projektu v okolí Hodonína. V jaké fázi se nyní nachází a co je ještě před vámi?
Celý projekt je nyní v několika fázích současně. Některé části ještě formujeme ve fázi studie, na jiné zpracováváme dokumentaci pro stavební povolení a zároveň již probíhá realizace výsadeb nebo různých drobných prvků. Důvodem je fakt, že chceme, aby území začalo co nejdříve fungovat po biologické stránce.
Je to trochu boj s časem. Zatímco dětské hřiště nebo cyklostezka mohou vzniknout „ze dne na den“, na dobu, kdy uvidíme znovu vzrostlý les si budeme muset dlouho počkat. Takže čím dříve se s obnovnou vegetačních prvků začne, tím lépe.
Byla výhoda, že jsme měli koncepční studii lesoparku zpracovanou ještě před tornádem a byli jsme v úzkém kontaktu se zástupci města, které se k celé věci postavilo velmi aktivně. Takže jsme ihned po tornádu začali pracovat na záchraně a nápravě území podle původního konceptu.
S jakými překážkami se zde potýkáte – a co vás na tom nejvíc baví?
Velkou výzvou je pro nás postupná realizace a etapizace projektu. Vše zde nemůže vzniknout najednou, ale snažíme se, aby prostor začal co nejdříve znovu fungovat. Není to práce na měsíc ani na rok. Bude to možná znít jako klišé, ale celý lesopark je naším dítětem. Naše kolegyně Veronika Chalupová je hodonínská rodačka, takže vztah k místu je opravdu osobní.
V době, kdy jsme se na území poprvé objevili, šlo ještě o hospodářský les – a cesta k plně funkčnímu příměstskému rekreačnímu lesu je kostrbatá, ale zároveň krásná. Největší překážkou byl samozřejmě zásah tornáda, kdy byla během pár minut zničena půlka lesa a nastala mravenčí práce – i když s velkými stroji.
Věděli jsme, že klíčem k úspěchu bude v období po kalamitě zachránit co nejvíce hodnot, které na území ve fragmentech zůstaly. Začali jsme označovat padlé stromy, které by v území měly zůstat, nebo oblasti s výskytem semenáčků dřevin, aby se les mohl obnovovat co nejpřirozeněji. Přibližně na třech hektarech jsme vyčlenili mikro-rezervaci, kde se les obnovuje sám, v podstatě bez zásahu člověka.
Radost nám dělá, že už rok a půl po ničivém tornádu nám příroda opět ukazuje, jak je silná. Objevují se zde například cenná mokřadní společenstva.
50 % lesa zničilo, proces přeměny urychlilo.
Jak se bude toto území rozvíjet do budoucna?
Celá oblast, kterou řešila původní studie, se rozdělila na několik dílčích částí. Každou teď řeší jiný projekční tým, každá má své cíle a termíny realizace. V oblasti se rozvíjí sportovní areál, městečko volnočasových aktivit, dům přírody, zoologická zahrada, revitalizace přilehlého sídliště nebo samotný lesopark.
Tím, že se vše rodí v určitém souladu a společně s městem, rodinnou nadací Karla Komárka a ostatními projektanty, tak myslím vzniká dost unikátní regenerace velkého územního celku.
Atelier per partes jste s kolegy založili v roce 2018, a spolupracujete již od roku 2010? Na jakých projektech jste se dosud podíleli?
S kolegou Lukášem Lattenbergem jsme začali spolupracovat hned po škole, takže jsme si už prošli od úprav drobných parkových ploch, až po velké územní celky. Od začátku nás hodně zajímalo industriální dědictví a postindustriální krajina. Kromě klasických projektů jsme spolu vydali knihu „Krajiny z druhé ruky“, která se konverzemi industriálních krajin zabývá.
To nám potom otevřelo dveře například k řešení okolí bývalé lokální železnice na jižní Moravě, z níž se nově podařilo udělat funkční industriální cyklostezku. Anebo k řešení koncepce pohornické krajiny Karvinska, kdy jsme vytvářeli strategii pro poddolované území s rozlohou asi 60 km2.
Jádrem naší práce však jsou poslední dobou především projekty pro stabilizaci krajiny, podporu biodiverzity a zvyšování odolnosti krajiny vůči klimatické změně.
Který z projektů je vám osobně nejbližší?
Nejbližší je vždy ten, na kterém aktuálně pracujeme. V současnosti je to určitě projekt lesoparku a jeho okolí v Hodoníně.
A co další plány, na čem dalším pracujete?
Kromě klasických projektů jsme ještě s mojí ženou Hankou a dalšími nadšenci založili spolek naOkraji, který funguje souběžně s ateliérem a zabývá se drobnými uměleckými intervencemi v krajině.
Pokud nás nějaké místo zaujme a inspiruje, snažíme se na to reagovat. Buď nějakou „site specific“ instalací, nebo i trvalejším dílem, jako jsou třeba stromové kaple. To je projekt, který se snaží hledat nové formy sakrální architektury v krajině, akcentovat krásná místa a podporovat vztah lidí ke krajině, ve které žijí, i v komunitě navzájem. To jsou projekty, které děláme víceméně ve svém volném čase.
Proč jste se v životě rozhodl pro krajinářskou architekturu?
Mám pocit, že jsem se pro krajinářskou architekturu nerozhodl – ona si mě prostě našla a vedla mě k sobě. Rodiče vystudovali Mendelovu univerzitu a jsou celoživotními zahradníky, takže ve vztahu k přírodě a krajině jsem přirozeně vyrůstal.
Když jsem pak v Lednici na Moravě studoval, cítil jsem, že zlepšovat místa, v nichž žijeme je mým posláním. A Bůh moje cesty v životě připravil tak, abych se krajinou mohl zabývat a snad i trochu pomáhal k jejímu dobrému fungování.
Co je nejtěžší při práci na obnově krajiny a veřejného prostoru?
Těžké bývá vysvětlit, že v krajině a přírodních procesech funguje setrvačnost. Vidím to hodně ve volné krajině. Zdánlivě je vše v pořádku, ptáci zpívají, rostliny rostou. Deficit vláhy, nedostatek organické hmoty v půdě, chemizace nebo cokoli dalšího se na rovnováze v prostředí neprojeví hned, ale až za nějaký čas. A ještě za delší čas se však podaří případnou nerovnováhu napravit.
Když problém vznikal, nikdo mu nevěnoval pozornost, teď už mu pozornost věnujeme a jako společnost začínáme problémy řešit. Jak dlouho ale bude trvat náprava? Časové hledisko je pro krajinářskou architekturu určující.
Vnímáme to i v Hodoníně – hodnotu stoletých dubů nic nenahradí a jsme vděčni za to, že půlka lesa zůstala víceméně v původním stavu. Protože lavička se dá do parku umístit hned, ale než nad ní vyroste strom, lavička už se dávno rozpadne. Občas jsme tlačeni do rychlých nebo instantních řešení, ale snažíme se vysvětlovat, že některé věci, které děláme, neurychlíme a nejsou pro nás, ale budou z nich mít radost až naše děti. Nebo děti našich dětí – a to má smysl.
***
Daniel Matějka, spoluzakladatel a jednatel Atelieru per partes
Je absolventem oboru Zahradní a krajinářská architektura na Zahradnické fakultě Mendelovy univerzity. Od roku 2016 působí jako autorizovaný krajinářský architekt. Je kreativní silou ateliéru a specialistou na strategické projekty a koncepční studie.