Říká světově uznávaná architekta a designérka Eva Jiřičná, jejíž realizace najdeme po celém světě. Nikdy totiž spokojená s tím, co udělala, a do dalšího projektu se vždy pouští s tím, že to bude lepší než minule. Povídali jsme si s ní nejen o projektech, na kterých nyní s neutuchající energií pracuje společně s Petrem Vágnerem a dalšími kolegy z jejich pražského studia AI DESIGN, ale také o její lásce ke sklu a kovu nebo zdrojích inspirace.
Text: Jana Chuchvalcová
Foto: Michael Tomeš
Vizualizace: AI DESIGN
Kde se ve vás bere ona energie a touha být stále lepší a co vás žene dopředu?
Nemůžu vám to říct, protože to sama nevím – samotnou mě to vždycky překvapí. Včera jsem byla na srazu maturantů z roku 1956 a mnozí z nich říkali, jak jsou unavení. Ale já se necítím unavená.
Víte, člověk nikdy není spokojený s tím, co udělal. A ta energie jde z toho, jak si říkáte, že příště to bude lepší. Tomu věříte. Jenže pak zase zjistíte, že to není dokonalé, protože dokonalost je nedosažitelná.
Je pravda, že to o svých projektech říkáte. Existuje ale výjimka, nějaký projekt, o kterém byste řekla, že je opravdu dobrý?
Myslím, že ne. Spíš si pamatuji skvělou spolupráci, díky níž se došlo dál, než člověk doufal. Když máte hodně chytrých lidí, kteří usilují o to samé, tak je vždycky potenciál, že to dobře dopadne. Architekt nepracuje sám, ale s celým týmem.
A pak je tu druhá věc, architekt utrácí peníze někoho jiného, jsme odpovědní za to, co platí někdo jiný. Potom se někdy stane, že se rozchází naše cíle. Někdy investora nezajímá, zda budoucí uživatelé projektu budou spokojeni, ale jde mu o zisk.
Když mluvíte o své týmu, jak vlastně vzniklo vaše zdejší studio AI-DESIGN? Kde je počátek vaší spolupráce s Petrem Vágnerem?
Přišel za mnou ještě jako student pražské ČVUT po přednášce, kterou jsem měla v Brně, ukázal mi své porfolio a zeptal se, zda by mohl přijet ke mně do Londýna na praxi. Vzala jsem si jeho číslo, takových zájemců bylo hodně. Naší londýnskou kanceláří prošlo obrovské množství studentů z celého světa.
Tenkrát jsme byli požádáni, abychom se zúčastnili soutěže na interiéry Andersen Consulting (dnes Accenture) v Tančícím domě. Zavolala jsem mu a strávil u nás rok. A když jsme pak dělali hotel Josef, založili jsme společně zdejší ateliér, který funguje už 23 let. Možná se nám tak dobře spolupracuje i proto, že má stejný smysl pro humor jako můj tatínek. Dobře se doplňujeme, oba máme rádi život. Byla to životní klika, že za mnou tehdy přišel.
A jaké profese dnes vlastně musí být ve vašem týmu, bez koho se neobejdete?
Hodně se to mění. Někdy profese jmenuje klient, někdy my. Musíme mít tým, který dělá stavební část projektu, tedy vzduchotechniku, elektrotechniku atd. Musíme mít statika, dále někoho, kdo je odpovědný za získání stavebního povolení, a také někdo, kdo kontroluje bezpečnostní předpisy; prostě je to armáda lidí.
Architekt by pak měl být ten, kdo vodí všechny zúčastněné a tahá za nitky – musí se všemi spolupracovat. Musí je naladit tak, aby pracovali se stejnou energií jako architektův tým, který dělá tu zábavnější část. My si tady kreslíme v ateliéru, ale ostatní musí stavět venku i v dešti.
Tým zahrnuje i toho posledního, kdo na stavbě zametá. To je na tom nejhezčí, když celý ten velký tým, který zahrnuje celou škálu profesí, táhne za jeden provaz a pomáhá nám – a my zase musíme pomáhat jim a nedělat jim život těžší, než je to nutné.
Říkáte, že architektura je způsob myšlení. Jak se muselo změnit vaše myšlení, aby se z vás architektka stala? Inspiroval vás k tomu váš otec, který byl také architekt, nebo jste se to naučila při studiu?
Tatínek mne neučil o architektuře, ale učil mne kreslit, vodil mě po zajímavých stavbách a vyprávěl o nich. Nevnímala jsem to jako budoucí profesi, ale zajímalo mne vše okolo staveb, jak vznikají. Sama jsem nikdy architektkou nechtěla být. Chtěla jsem studovat chemii, nakonec jsem však kvůli hádce s učitelem dělala maturitu z fyziky, ne z chemie, což mi znemožnilo studovat ji na vysoké škole.
Když jsem přemýšlela, co dál, tak mi jeden kamarád ze školy, který naopak chtěl být architektem odmala, navrhl, ať jdu na architekturu s ním. Zmínila jsem se o tom doma, ale tam mne všichni odrazovali. Z trucu jsem se proto rozhodla, že to zkusím.
Co si představíte pod pojmem dobrá architektura nebo design?
Povinností architekta není dělat líbivou architekturu, ale něco příjemného pro lidi, aby se jim dobře žilo. Architekt nechce primárně šokovat, samozřejmě až na výjimky. Naším posláním je práce pro lidi, staráme se o ně, aby mohli dobře bydlet, žít nebo pracovat. Aby měli okolo sebe příjemné prostředí, s architekturou souvisí všechno, třeba i zdraví.
Jednou se mne Jaroslav Fragner zeptal, zda umím vyjmenovat tři věci, které s architekturou nesouvisí. Marně jsem přemýšlela a musela jsem přijmout fakt, že nevím. A nevím to dodnes; architektura se vztahuje úplně ke všemu.
Můj tatínek říkal, že do nebe i do pekla nevede jedna cesta, ale cesty různé. A úlohou architekta je nalézt tu správnou cestu – a když to jednou cestou nejde, musí hledat jinou. Když stavíte dům, nejdete přímou cestou. Někdy je potřeba se vrátit, hledat různá řešení. Mně vůbec nevadí něco měnit. Když je důvod udělat něco lépe, jsem vždycky první, kdo je pro. Stále hledám cestu.
Na jakých projektech tady v Česku pracujete nyní?
Mnoho projektů máme třeba s Central Group. Na Žižkově se snažíme přepracovat zamítnutý projekt tří výškových budov, dále je to Westpoint na Praze 6.
Podílíme se také nástavbě a rekonstrukci onkologické nemocnice pro děti v Plzni. Nebo třeba na projektu v Ostravě, kde renovujeme 22patrový dům, kterému se přezdívá strašidelný. Další projekt je na pražském Rohanském ostrově, tam už se staví. V Pardubicích je to rekonstrukce severního křídla zámku a hudební sál, ve Zlíně jsme právě otevřeli zrekonstruovanou univerzitní aulu ze 70. let. Nebo připravujeme Muchovu výstavu ve Valdštejnské jízdárně, dům na rohu Revoluční ulice tady v Praze a mnoho dalších.
A máte i nějaké projekty v Londýně?
Tam jsem musela kancelář trochu zmenšit, protože moji dva partneři se rozhodli jít v 65 letech do důchodu. Děláme tam spíš menší věci. Pár projektů v muzeích, většinou navazujeme na předchozí realizace. Nebo pár obchodů a nějaká schodiště.
Vaše realizace jsou hodně technologické. Jak se změnily materiály a technologie za dobu vaší kariéry?
Absolutně dramaticky, posun je neuvěřitelný! Ta zkušenost je úžasná, když pomyslím na to, s čím jsme začínali. A jak se to bude měnit do budoucna! Vývoj v této oblasti je exponenciální. Co se třeba stalo s možnostmi zpracování kovu, skla, obkladů budov a dalších materiálů. Energeticky jsme byli dříve závislí na uhlí, všude byla kamna, nebo v Londýně krby.
Když jsem začínala pracovat se sklem, dávalo se jen do oken a byl to nebezpečný materiál. Mohlo se kalit, ale to bylo finančně nedosažitelné. Bylo nepředstavitelné tvarovat sklo do křivek, i když se to za první republiky dělalo.
Do budoucna to podle mne povede k industrializaci stavebnictví, nebudeme už dávat jen cihlu k cihle. Navíc se bude muset zjednodušit systém, aby si lidi mohli dovolit bydlet. Tady mluvíme o civilizované části světa, ale podívejte se, jak žijí lidé jinde, v jakém diskomfortu.
Máte ráda sklo a nerez, co vás na nich tak fascinuje?
Mám ráda, co sklo udělá se světlem. Miluji světlo a co s ním udělá sklo. To člověk nikdy dostatečně neocení. Sklo navíc stárne elegantně.
A kov se dá tak jednoduše zpracovat a formovat. Dají se s ním vyřešit všechny možné detaily. Můžete mu dát jakoukoli formu, povrchovou úpravu, lze s ním jednoduše pracovat, můžete ho snadno ohnout, svařit, sešroubovat, slepit…
Více v tištěném vydání E&B, magazínu pro Estate & Business, které si můžete předplatit zde E&B – Předplatné A 11.
Eva Jiřičná
Narodila se v roce 1939 ve Zlíně a ještě jako dítě se s rodiči přestěhovala do Prahy. Vystudovala v Praze ČVUT a poté AVU pod vedením architekta Jaroslava Fragnera. Od roku 1967 pracovala v pražském Ústavu bytové a oděvní kultury. V létě 1968 odjela na stáž do Londýna, ale československé úřady jí zabránily v návratu po okupaci v srpnu 1968.
Nastoupila v Ateliéru Louis de Soisson, kde projektovala přístav v Brightonu. Pak začala spolupracovat se známým architektem Richardem Rogersem. V Praze má od roku 1999 ateliér
AI-DESIGN s Petrem Vágnerem.
Je vyznavačkou stylu označovaného jako high-tech, ráda pracuje s kovem a sklem. Pověstná jsou její točitá schodiště. Je autorkou interiérů několika značkových obchodů jak v Londýně, tak třeba v Praze. Pro Pražský hrad navrhla královskou oranžerii, pražské Nové Město ozdobila vkusným hotelem Josef, v Mariánských Lázních rekonstruovala jeden z tamních nejstarších domů Sněžka. V posledních letech má nejvíce realizací v rodném Zlíně, ať již jde o budovy na půdě Univerzity Tomáše Bati, či nový dům kultury s koncertní síní.
Řadu let byla životní partnerkou architekta Jana Kaplického. Je držitelkou mnoha ocenění, například Řádu britského impéria za design.
