O lehkosti zastavit v půlce

|

Důležité je mít cit v daný moment. A ctít lehkost

Žiju si svůj sen. Vážně. I když součástí tohohle snu je hromada práce i občasné krize. Díky tomu, že dělám, co jsem si vysnila, se každé náročnější chvíle snadněji překonávají. Ale jinak je to právě kreativita, která mě drží nad vodou. Ať už si v životě procházím čímkoli, ať prožívám jakkoli náročnou etapu, tak vždycky zjistím, že mě zachrání jedině tvorba.

Text: Hana Zárubová

Foto: Jiří Hroník (módní kolekce), Karin Zadrick (portrét Hany Zárubové)

Otisk myšlenky do reality

Je to moje jediná jistota, že díky mě může něco vzniknout. Navíc je výsledek hmatatelný, viditelný, vnímatelný. Zhmotňuji myšlenku a myšlenka se tak otiskne do reality. Je to fascinující proces, když se „něco“ zrodí téměř z „ničeho“ a může potěšit a obdarovat krásnem ostatní. To je ten hlavní motor tvořit další a další kolekce. Je to nepřekonatelný pocit, který mě nikdy neomrzí. Myslím, že právě z této podstaty jsem designér.

I když coby školačka na základní škole jsem tohle povolání nikdy nezmínila. Někdy se totiž těžko popisuje, co chcete dělat, ale zároveň už od dětství tušíte, co je vaší vášní a co chcete v životě dělat.

Přemýšlím nad tím dnes o to víc, když pozoruji svého sedmiletého syna, jak si hraje a co dělá, když nemá povinnosti. Mnohdy žasnu, když ho (často pokradmu) sleduji, jak přesně ví, co mu dělá dobře a co mu jde. Je velmi zručný, jakoby měl ruce a dlaně předurčené k tomu neustále něco vyrábět, montovat či formovat. Stále si něco skicuje, z krabic od bot vytváří domeček pro kočku…

A někdy mám pocit, že vidím sebe v jeho věku. To zapálení, když si člověk kreslí něco, co vidí jen ve fantazii, a zapomene na všechno okolo.

Respekt k lidskému tělu i řemeslo

Až později u mne vyvstal konkrétnější obrys toho, co chci dělat. Navrhovat. Konstruovat nějaký produkt. Jestli to bude oděv, dlaždička, bota nebo konvice na čaj ukázal až čas. Oděv vzniká stejně jako jakýkoli jiný produktový design. Proces vzniku je stejný, jen oděv má měkčí formu a plasticitu, navíc u něj pracujete s lidským tělem.

Aby vše fungovalo, jak má, musím tělo dobře znát. Proto jsme už v prvním ročníku na UMPRUM měli přednášky anatomie, a proto jsme od rána do večera až do zemdlení rutinně kreslili lidskou figuru. Když totiž neznáte tělo, neumíte ho vnímat, pak nemůžete být módním návrhářem.

Móda je především o respektu k lidskému tělu. U některých tvůrců převládá až přebujelá kreativita, ale pak jde spíš o self promo než o nositelnou módu. Je to jako kdyby designér navrhl konvici s děravým dnem. Na poličce může být pěkná…

Pokud chcete navrhovat oděv, musíte už od začátku přistoupit na kompromis těla. V dobrém slova smyslu respektovat kult těla. Kreativita je důležitá, osobně ji beru jako dar od boha. Ale aby to fungovalo, je třeba ovládat ještě další disciplíny. Na střední průmyslové oděvní škole mě sice nebavilo učit se o chapači šicího stroje, rýsovat nazpaměť střihy dle výpočtu a dělat spalovací zkoušky v nauce o materiálech. Ale všechno ve mě zůstalo a je to součást řemesla. Navíc jsem si na střední škole odbyla tu méně záživnou rutinu technických znalostí a pak jsem mohla plně rozvíjet spíš tu výtvarnou stránku na UMPRUM.

Cesta k módnímu studiu

Když jsem dostudovala, překvapivě na mě nečekal celý svět. S pokorou jsem začala pracovat jako řadový designér konfekce tuzemské módní značky, ale zároveň jsem si nechala „jednu nohu“ ve své volné tvorbě. Zpětně mi dochází, jak se to dobře vzájemně doplňovalo.

Časem jsem se vypracovala až na artdirektora, dvakrát ročně jsem absolvovala účast na evropských veletrzích módy a pracovala na celém vizuálním korporátu. Byly to náročné a intenzivní tři roky mého života, kdy jsem se toho naučila nejvíc. Vše jsem zúročila, když jsem se rozhodla plně věnovat jen své vlastní značce. I když bylo těžké rozpoznat ten správný moment, kdy ten krok udělat.

Dnes mám funkční módní studio, kde pracuje šest lidí. Sedmdesát procent tvoří dámská kolekce, třicet procent pánská. Děláme módu, která je sport-smart-casual z luxusních materiálů a neformální technologií pro dospělého, možná bych řekla až vyspělého zákazníka.

Kolekce vznikají kontinuálně. Jde o přirozený proces, kdy jedna navazuje na druhou, mnohdy se propojují, doplňují a přelévají kupředu. Je to jako chlebový kvásek, který nikdy nekončí a stále narůstá. V kolekci najdete systém basic řady, formální dražší část a aktuální módní linii.

Všechny kusy ze všech částí se dají propojovat, zákazník může měnit jen doplňky a vlastními kombinacemi určuje, kam si oblečení vezme. Je to vymyšlené tak, aby si nositel mohl postupně, podle svých požadavků a možností šatník doplňovat a sestavit.

Tichý dialog

Moc ráda oblékám osobnosti z oblasti designu, architektury nebo jakékoli kreativní zákazníky, kteří do procesu tvorby modelu na míru vstupují, a tak se mnohdy svými postřehy a nápady stávají součástí. Značka tím více žije, stává se interaktivní a autentičtější. Jde o moment vznikání, které se nedá dopředu předvídat.

Ale ani jinak se moc nedržím vlastních návrhů a nákresů. Během samotného vzorování se ukazuje, že se návrh může změnit. Může přijít momentální nápad, spontánní reakce na něco, co se dopředu nedá vymyslet, ale co se nakonec může ukázat jako naprosto zásadní. Říkám tomu tichý dialog. Pak se tvar, materiál, technologie šití, adjustace propojují s lehkostí, a tak vím, že vše je správně.

A naopak někdy se nějakému návrhu z různých důvodů nechce na svět, pak je nutné ho změnit. Nebo zastavit dílo v půlce procesu. Prostě najednou cítím, že ho nemůžu dokončit, protože by to ztratilo lehkost.

A stejnou kuchařku aplikuji i ve spolupráci s dalšími kolegy – grafiky a fotografy. Důležité je mít cit v daný moment. A ctít lehkost.

Hana Zárubová

Módní návrhářka, která patří mezi nejvýraznější osobnosti české módní scény. Vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, v roce 2000 vyhrála soutěž mladých tvůrců Smirnoff International Fashion Awards a reprezentovala ČR v Hongkongu. Od té doby má za sebou řadu autorských kolekcí i výstav v Česku i v zahraničí.

Za své kolekce byla mnohokrát v nejužších nominacích na oděvního designéra roku Czech Grand Design. Oděvním designérem roku Czech Grand Design se pak stala v roce 2010 a po druhé v roce 2012. Deset let pracovala pro konfekcni znacku Pietro Filipi jako Designer a Art director. Dnes tvoří své autorské kolekce pod značkou „by hanazarubova“. Více na www.hanazarubova.cz.

Předchozí

Dokonalost je nedosažitelná

Probouzíme domy k životu!

Další