Estetiku musíte mít v srdci
Na svém webu se vtipně představují jako „DAM architekti, kteří dobře vaří a jí a mají výborné recepty a nějaké projekty a stavby“. Jde o tým pěti výrazných architektů, z nichž každý je jiný, přesto společně tvoří už mnoho let. Jedním z oněch pěti partnerů je Jan Holna, jednatel kanceláře DAM architekti. Povídali jsme si s ním nejen o vzdělávacím projektu DAM akademie, ale také o významu veřejného prostoru, přístupu společnosti k architektům a jejich práci nebo o strachu Čechů z volného prostoru.
Text: Jana Chuchvalcová
Foto: Daniel Hromada
Některé z vašich projektů, které máte na vašem webu, se neuskutečnily. Třeba jako vaše Novomlýnská brána, která se mi moc líbí. Stejně tak nestojí Kaplického Chobotnice nebo krásné věžáky na Žižkově od Evy Jiřičné. Proč se u nás nerealizují takové odvážné stavby, když v zahraničí jich najdeme spoustu?
Protože jsme Češi, neradi přijímáme nové věci a neradi opouštíme ty staré.
Každý národ má své plusy a minusy. Opakem České republiky je v tomto ohledu Dánsko či Nizozemsko. Preferují nová řešení; i relativně ne příliš starou stavbu jsou ochotni zbourat a nahradit ji něčím moderním. Na druhou stranu to má své výhody, Češi jsou tak konzervativní, že je tu relativně bezpečno. Každý národ má své plusy a minusy.
Zaujal mne váš projekt DAM akademie, vy sám učíte také na ARCHIP. Co bylo důvodem vzniku tohoto vzdělávacího projektu a proč je podle vás vzdělávání v oblasti architektury tak důležité, že se snažíte předávat své zkušenosti dál?
Vzhledem k tomu, že se nám – stejně jako každému jinému – občas daří a občas nedaří, tak jsme si v jednom takovém horším období říkali, co tak budeme dělat. Jeden z nás chtěl vařit, další se věnovat vínu, a já jsem si říkal, že by bylo dobré udělat nějakou odnož, která by byla lehce marketingově zprocesovatelná. Ne jako architektura, která jde takto zprocesovat velmi špatně. Je příliš dlouhodobá, většina lidí ji nepotřebuje. Nechtěl jsem se věnovat svým koníčkům, protože je sice dobré, když se práce stane koníčkem, ale nefunguje to naopak. Chtěl jsem, aby to bylo něco, co vychází z mé práce.
A tak vznikla myšlenka učit lidi ani ne tak základy naší práce, ale základy navrhování, koncepce prostoru atd. To umíme velmi dobře, ale mnoho lidí si to neuvědomuje, přitom to potřebují. Nepotřebujete architekta každý den, ale potřebujete základy. Aby člověk věděl, že když si koupí velké křeslo do malé místnosti, tak okolo něj nebude prostor, aby ho mohl pohodlně obejít. Jenže mezi tím se nám opět začalo dařit, takže z myšlenky udělat kurz sešlo. Tehdy jsem začal učit na ARCHIP, účastnil jsem se i nějakého byznys kurzu, kde jsem potkal lidi zaměřené na networking, kteří měli zkušenosti s prezentací na sociálních sítích. Pro mne to byl úplně jiný svět, jejich práce není tak dlouhodobá jako ta naše. To mne inspirovalo.
Vše včetně zkušeností se studenty se tak dalo dohromady s mojí představou o kurzu. Sepsal jsem tedy jeho zásady, dal si termín, že za tři měsíce odstartuje, a začal jsem psát přednášky. V době, kdy kurz začínal, jsem ale neměl dopsanou ještě tu poslední. Postupnou evolucí během tří až čtyř let tak začal kurz někdy okolo roku 2018 fungovat.
Kdo patří k typickým účastníkům?
Odpovím takto; moje předpoklady o tom, kdo se bude na kurz hlásit a pro koho bude, se naprosto minuly s realitou, a to v dobrém slova smyslu. Původně jsem měl spíše definováno pro koho nebude. Neměl být pro architekty, studenty architektury, designéry apod. Domníval jsem se, že to jsou takové základy, které znají, anebo je zadarmo dostanou na své škole. A přestože jsem se těmto lidem snažil vysvětlit, že to je pro ně příliš jednoduché, nedali se odradit.
Nakonec chodí mix naprosto různorodých lidí – architekti, lidé, kteří s architekturou nemají nic společného, studenti architektury, designéři, lidé z různých designérských studií. Z jednoho takového studia tam snad byli všichni. Pro další studio jsem dokonce dělal separátní kurz. Já vlastně nevím, proč na můj kurz architekti chodí. 🙂
Možná je někdy dobré vrátit se na začátek a připomenout si to, co člověk kdysi slyšel, nebo to slyšet od někoho jiného, slyšet jiný názor…
Snad je to pravda, nevím. Ale já bych sám na sebe nešel. 🙂
Co vás na tom nejvíce baví?
Je to skvělá činnost i proto, že tím asi splácím dluh. Pro českou společnost není estetika a kultura rozhodně na prvním místě, na rozdíl od některých jiných národů. Možná se to snažím změnit. Anebo podvědomě splácím dluh a snažím tak trochu napodobit svoji paní profesorku Vojtěchovou z gymnázia, kterou jsem měl kdysi na češtinu (jen tak mimochodem, jejím manželem byl architekt Vojtěch Vojtěch).
Ta usoudila, že nemá smysl nás již poněkolikáté učit gramatiku, ale místo toho své hodiny věnovala literatuře, kultuře, architektuře, umění. Od pravěku až po různé -ismy. Podezřívám ji, že to vůbec v osnovách nebylo, ale pro mne to byla obrovská škola a dodnes si toho cením.
Ještě zpět k vašemu kurzu, co bych se na vašem kurzu dozvěděla? Jak byste mne chtěl nalákat a co by mne to stálo?
Spoustu nervů a hlavně čas. 🙂 Standardní kurz se skládá z deseti zastavení. A přestože původně byla tato zastavení koncipována jako hodinová, nezřídka se stává, že trvají více než dvě hodiny. Ideální počet je mezi čtyřmi až osmi účastníky (na rozdíl od mých původních představ alespoň dvaceti lidí). Pak se relativně brzy navzájem poznáme, lidé se začnou ptát, začnou navrhovat, co by se chtěli dozvědět, prostě to začne fungovat a baví nás to všechny.
Mluvíme sice o historii, ale na ní si vysvětlujeme principy a základní zákonitosti fungování prostoru, základy kompozice. Lidé dnes sice vědí, co je moderní a co ne, co aktuálně letí, ale to je jen skořápka designu. Aby se člověk mohl pohybovat dobře v architektuře a designu, musí znát esenciální zákonitosti oboru, aby na nich dokázal stavět. Stejně jako když chcete skládat poezii nebo psát romány, musíte umět číst a psát.
Proto vysvětluji absolutní základy, koncepční věci, principy navrhování prostoru a dispozice, které místnosti se k sobě hodí a které se naopak nemají rády, když jsou blízko sebe. Bavíme se o světle, materiálech a barvách, co barvy umí, čeho si všímat na světle, ne o svítidlech. Některé z těch zásad jsou tady tisíce let. Koncepční principy znali už Řekové, Římané, možná i civilizace před nimi. Zlatý řez bude zlatým řezem vždy.
Stručně shrnuto, kurz DAM akademie je dělaný pro ty, kteří se po práci chtějí něco dozvědět a něco se naučit. Stačí si sednout, poslouchat, občas interagovat a ptát se, vyzvídat.
Často je slyšet, že se u nás nevěnuje dost pozornosti kultivaci veřejného prostoru. Kde vidíte největší chyby a na čí straně je největší vina? Jsou to architekti, developeři, státní správa, samospráva?
Ne, ani jedno z toho. Na vině je genetická výbava našeho národa. Nikdo se o veřejný prostor z pohledu estetiky nezajímá a nestará, nikdo nevnímá, že je tak špatný. Jsme národ, který upřednostňuje užitnou hodnotu před estetickou. Nejdůležitější je, když to funguje. Třeba při výběru auta je pro Čechy důležitá cena, funkce, vybavení, teprve potom barva a nakonec design. Ale třeba ve Francii a Itálii je to úplně jinak. Tam to mají naprosto obráceně, estetiku upřednostňují.
Rčení, že je dobré, když je design i funkční, nevzniklo podle mého tady, ale třeba v Itálii. Vzniklo tam, kde si musí dávat pozor, aby to neudělali jenom hezký. 🙂 Češi nikdy nebudou mít estetiku na prvním místě. Navíc to není exaktní odvětví, to musíte mít v srdci, v hlavě, musíte to cítit. Musí to být pro vás priorita.
Jedna z věcí, která by tomu mohla napomoci, je říct lidem, že to je špatně. Na stejné úrovni, jako když je učíte číst, psát a počítat. Ale to se dostáváme zpět k mému kurzu, kde lidi učím vnímat estetiku. Jen tak mimochodem, víte co je pro Čechy charakteristické? Mají strach z volného prostoru a z toho, že něco nebude útulné.
Mohou přispět ke zlepšení samotní architekti tím, jak tvoří?
Musí dělat svoji práci dobře, nesmí to vzdávat, což je v české společnosti pro architekta největší výzva. Architekti, developeři i všichni ze stavebního průmyslu k tomu přispívají, jak mohou, ale problém je jinde.
Jestli tomu někdo může pomoci, tak je to celá společnost, která by už konečně měla nechat architekty dělat jejich práci. Problém je, že zde rozhodují lidé, kteří mají příliš velké pravomoci, ale minimální zodpovědnost. Ale jak už jsem zmínil, profitujeme z jiných věcí. Stejně jako všechny věci mají svůj rub a líc.
***
Ing. arch. Jan Holna
V letech 1990 až 1996 studoval na Fakultě architektury, České vysoké učení technické v Praze. Poté rok působil v architektonické kanceláři PAK (Pata a Kordovský), Praha. V roce 1997 začal spolupracovat s DAM architekti (dříve DaM), kde je od roku 2006 partnerem a od roku 2014 také jednatelem. Od roku 2015 působí jako člen dozorčí rady Kverulant.org o.p.s. O rok později, v roce 2016, se stal také lektorem na ARCHIP (Praha). Autorizovaným členem České komory architektů je od roku 1999.
