Všichni tři, Boris Redčenkov, Prokop Tomášek i Jaroslav Wertig, se narodili v roce 1969. Proto jejich společný ateliér, který založili po absolvování studia, nese název A69 – architekti. Kromě roku narození a smyslu pro humor je spojuje ambice vytvářet autorskou architekturu reagující na místo, čas a okolnosti jejího vzniku. Za sebou mají desítky realizací a stovky projektů všech rozsahů, velikostí a typologických druhů. Kromě samotného navrhování a realizování staveb se také věnují publikační, popularizační a pedagogické činnosti. Povídat si s nimi je zábavné a inspirující!
Text: Redakce
Foto: Archiv A69, Michael Tomeš
Co všechno vás ještě spojuje kromě stejného roku narození?
Jaroslav Wertig: Myslím, že máme na sebe nějaké úvěry?
Boris Redčenkov: S JW dětství ve Františkových Lázních a společně pak architektonické zrání na FA ČVUT, zážitky ze sametové revoluce a následně od roku 1994 již 27 let společného žití v A69.
Prokop Tomášek: Vzhledem ke zkušenostem s nepovedeným pokusem o komunismus asi nedůvěra vůči všemu, co začíná na „KO“.
Kdo je vaším nejoblíbenějším architektem, máte rádi toho samého?
JW: Oblíbil jsem si Prokopa Tomáška pro jeho schopnost poetického vidění a citu pro věc. A pak taky Borise Redčenkova, pro jeho pragmatické pojetí a výkonnost.
BR: Lacaton-Vassal, jejich realizace mají silný sociální koncept, lehkost a syrovou estetiku odrážející ekonomickou udržitelnost.
PT: Mám pocit, že jsme se o tom nikdy nebavili… Nebyl čas. 🙂
A které město máte z pohledu architektů nejraději?
JW: Rád z Prahy ujíždím do Berlína. Vždycky tam mám pocit, že jsem konečně ve městě, ne v muzeální zdechlině vycpané turisty.
BR: Souhlasím s kolegy, ale i doma je co obdivovat. Každoročně zavítáme se studenty FA ČVUT do řady českých měst a je fascinující jaký potenciál města mají a zároveň smutné, jak ho nedokážou naplno využít. Ale jsou i výjimky jako Litomyšl, která svým koncepčním přístupem nepřestává inspirovat.
PT: Asi New York.
Architektura je náročné povolání, některé z navržených staveb se neuskuteční, jiné se mění. Co vás na ní po těch letech nejvíce baví?
JW: Být architektem jsou lázně pro ego. Něco si vysníte v hlavě a najednou je to součást reálného světa. A taky mám na téhle profesi rád, že začínajícím nadějným architektem můžete být ještě na prahu krize středního věku.
BR: Reálná stavba je zásadním měřítkem architektonické práce, ale i tvůrčí proces samotný musí být zážitkem. Jsem rád, že máme v A69 skvělý stabilní tým, který umí komunikovat, překonat nesnáze a je trpělivý. Baví mě multioborová debata, naslouchání, abstrahování myšlenek do prostorových vztahů, ale i předávání myšlenek studentům.
Navrhujete rodinné vily, bytové domy i městské čtvrti, vytváříte veřejný prostor. Co z toho děláte nejraději?
JW: Bydlení.
BR: Bydlení a město. Všechny ty jednotlivosti, o kterých hovoříte zapojené do propojeného celku. Hledání parametrů a vztahů, které jsou zárukou obytného města, kterému jeho uživatelé rozumí a chtějí zde žít… To je hledání, které dává smysl.
PT: To nejde takto konkretizovat, neexistují malé úlohy. I psí bouda může být mistrovské dílo. Každý ale asi inklinujeme k určitému měřítku. Borise určitě baví urbanismus, já asi tíhnu k drobnějším věcem.
A ve kterém ze svých projektů byste chtěli sami bydlet?
JW: Vždycky se zamilovávám do projektu, který mám právě na stole. Vždycky vím, co bych si v něm nejvíc užíval.
BR: Neustálá potřeba hledání ideálu je hnací energií naší práce a zdá se, že stále hledáme, takže věřím, že to nejlepší teprve přijde.
PT: Občas mi jeden laskavý investor půjčí dům, když jede s rodinou na dovolenou, takže ten pocit zažívám a je fajn. 🙂
Jak vypadá ideální dům? Co musí splňovat?
JW: Profesor Lábus nám při prezentování školních projektů občas náš návrh v modelu zakryl, nebo ho z něj úplně vyndal. A když tam po odstranění očividně chyběl, považoval to za jeho opodstatněnost. Takže ideální dům by měl chybět.
BR: Ano vztah k místu, do kterého dům vstupuje je zásadní pro jeho celkovou kvalitu. Ale jsou tom i vztahy dovnitř objektu. Vnitřní struktura by měla odrážet a motivovat k sociální interakci. A taky by měl dům být krásný. 🙂
PT: Děkuji za inspiraci… To je titul nové knihy kterou napíšu v osmdesáti, pokud se toho dožiju a budu si to pamatovat.
Podílíte se společně se Sekyra Group na projektu Smíchov City, navrhli jste nový dopravní terminál na Smíchově. Co vše jste pro tuto novou čtvrť navrhovali a co z toho bylo nejobtížnější prosadit?
JW: Shodou okolností je toho už poměrně hodně. O nic z toho jsme ale nějak vehementně neusilovali. Prostě se to nějak stalo. Možná i proto, že jsme netlačili, neprosazovali, jenom jsme vyslovili některé myšlenky a trpělivě jsme čekali, až se samy časem a kontextem osvědčí.
BR: Pro bývalý brownfield jsme navrhli celou novou urbanistickou strukturu, kde bloky domů vymezují čitelná veřejná prostranství ulic, parků a náměstí. Dnes si však zásadně cením celospolečenské dohody, která potvrdila správné směřování nové čtvrti.
Všeobecná podpora jak laické, tak odborné veřejnosti je výsledkem dlouhodobé debaty o podobě města, které ve svém konceptu posouvá tradiční blokové schéma do podoby města pro 21. století. Je velkou radostí, že principy nové čtvrti jsou považovány za vzor pro jiná území Prahy.
Co je na vzniku takových nových celků pro vás nejzajímavější – a na kterých dalších se podílíte?
JW: Nejzajímavější mi připadá fakt, že vůbec vznikají. Obecně v současné společnosti není moc snaha k dohodám. Převažuje vypjatý individualismus, vymezování se na úkor čehokoli. Synergie je velmi vzácný a nesamozřejmý jev.
BR: Florenc 21, Nový Barrandov, Západní město, Čakovice. Nic nevzniká bez souvislostí, každý projekt rozvíjí existující místo a zásadní jsou vztahy a kontext k městu či krajině, schopnost navazovat a rozvíjet, ne se vymezovat a parazitovat. Baví nás odkrývat neviditelné urbánní a sociální předivo, které je živnou půdou pro obytné prostředí.
Při vzniku nových čtvrtí i dalších projektů musíte spolupracovat s developery – je to náročné, nebo si navzájem vycházíte vstříc?
JW: Kontinuálně se snažíme učit jeden od druhého.
BR: Ano, je to dialog. Každý rozumíme jiné oblasti a je dobré, když se vzájemně motivujeme a obohacujeme.
Obecně činnost architekta je v této kategorií projektů více moderováním procesu, kde se vlastní vize konfrontuje s pohledem investora, očekáváním aktivní veřejnosti, limity legislativy či pohledem dotčených orgánů státní správy. Je to živý a složitý proces, kde obstojí řešení založené na odpovědích na skutečné problémy, které trápí společnost.
PT: Existuje takový bonmot, že dobrá architektura není odrazem kvality architekta, ale kultivovanosti investora. Nechci, aby to znělo alibisticky, ale je to tak. Pokud na vás investor nahlíží jako na službu, která pouze musí plnit jeho očekávání, výsledek bude slabý.
Na druhou stranu, architekt realizuje své myšlenky a vize za cizí prostředky a měl by to vnímat. Asi nejdůležitější je vůle naslouchat, vnímat toho druhého jako partnera, budovat vzájemnou důvěru.
Jaký je váš názor na zahušťování měst a jejich růst do výšky? Zvlášť v Praze se proti každému projektu, který se jen trochu vymyká, ihned zvedne vlna nevole. Je to do budoucna udržitelné?
JW: Obecné povědomí se bohužel neopírá o reálná fakta. Je v zajetí módních hesel a nálepek. Mrzí mě, že lidé, i když tu možnost mají, necestují. Respektive se na svých cestách dost nerozhlížejí, neptají a neučí. Pak by viděli Prahu jako velmi zelené město, které ještě zdaleka nevyčerpalo svůj vnitřní prostorový potenciál.
BR: Zahušťování zcela zásadně souvisí s udržitelností měst. Limity zahušťování souvisí se sociální kvalitou a hlavně čitelností veřejného prostoru. Prostor mezi domy je klíčový, a to i mezi mrakodrapy.
Myslím, že současná energetická krize by měla motivovat k jasné vizi. A ta vize je o zahušťování a vytváření města krátkých vzdáleností. Na tom se musíme shodnout a neztrácet čas.
PT: Poopravil bych otázku, vlna nevole se zvedne proti každému projektu! S trochou nadsázky říkáme, že jediné co se dnes dá postavit, je park s „wifinou“
Jinak v zahušťování města vidím jedinou možnost jak se chovat udržitelně, když už použiji tento trendy výraz. Bohužel dnes stavět ve městě je vlastně parametrické navrhování. Legislativně je proces tak složitý, že umožňuje neustálé bojkotování. Máme konkrétní zkušenosti z projekty v Praze, kdy trvá vydání stavebního povolení 15 let a více.
Co Praze chybí ve srovnání s jinými metropolemi? A v čem je to zde lepší?
JW: Praze chybí vůle a síla k městskosti.
BR: A taky sebevědomí, odvaha a sdílená vize, která byla vlastní velkým rozvojovým projektům z minulosti, jako například odstranění hradeb, založení Nového Města, Vinohrad, Ořechovky, Baby. A přijmutí obrazu Prahy, jako heterogenního organismu, kde se harmonicky prolínají různé období a styly a vše je v inspirativním kontrastu.
PT: Odvaha, velkorysost, noblesa.
Více se dočtete v aktuálním vydání magazínu E&B, který si můžete předplatit zde: E&B – Předplatné A 11 (mojecasopisy.cz). Online verzi vydání lze zakoupit na tomto odkazu: E-magazín E&B 6/2022 — Digiport.