Text: Jana Hrabětová
Foto: Michael Tomeš
Stavařina nebyla jeho životní sen, přesto je dnes majitelem úspěšné developerské společnosti. Marcel Soural, předseda představenstva investiční skupiny Trigema, ale už nechce stavět jen tradiční bytové domy, jakých je v Praze „dvanáct do tuctu“. V portfoliu jeho firmy tak stále častěji najdeme realizace, které vyvolávají emoce a nikdo je rozhodně nepřehlédne. Patřit k nim bude i bytový dům Fragment, rostoucí v sousedství pražské Invalidovny, či připravovaná TOP Tower v Nových Butovicích.
Kromě výstavby bytových domů na zelené louce se věnujete i revitalizaci míst, kde stávaly nebo ještě stojí nevyužívané výrobní či průmyslové objekty. Jedním z nich je areál bývalé Nuselské mlékárny v Praze 4, který se v nový obytný komplex proměnil koncem loňského roku. Byl pro vás tento projekt něčím výjimečný?
Nová Nuselská pro nás byla jiná nejen tím, že se jednalo o výstavbu na brownfieldu. Na rozdíl od projektů, na nichž jsme dosud pracovali, jsme u ní nestáli od samého začátku – projekt jsme kupovali se stavebním povolením a vstupovali do něj až ve fázi prováděcí dokumentace. Pod jeho podobou tak nejsou podepsáni námi vybraní architekti a projektanti, ale architektonický ateliér AGE project.
To ale nic nemění na faktu, že se areál setkal jak se zájmem kupujících, tak odborné veřejnosti.
V případě brownfieldu Lihovar na pražském Smíchově je to jinak?
Lihovar je v rámci Prahy ojedinělým a charismatickým místem. Ačkoli jsme projekt na revitalizaci toho území kupovali již s územním rozhodnutím, po dohodě s původním majitelem jsme ho přepracovali a vlastně na něm stále ještě pracujeme.
Nevnímáme ho totiž jen jako pouhý obytný prostor, na kterém vybudujeme více než 550 bytů, ale necháváme se vést lokalitou a ambicí projektu, který se nebojí měnit status quo a nabízí koncept, jenž bude rezidentům i návštěvníkům přinášet gastronomický, kulturní či společenský zážitek.
Co to bude obnášet?
Kromě toho, že zde budou lidé bydlet, se Lihovar stane i autonomním gastronomickým centrem v duchu lokálních food marketů s autentickou atmosférou, svoje místo tu najde i kultura a výtvarná scéna. Kulturní památka, kterou je historická budova Varny, se totiž promění v pětipatrovou galerii s kavárnou. Varnu momentálně rekonstruujeme a díky citlivému architektonickému pojetí celého projektu do jeho konceptu přirozeně zapadne. Některé prvky interiéru zachováme v nezměněné podobě, a ducha doby tak přeneseme i do budoucích let.
Po stránce architektury a veřejného prostoru v Lihovaru jde o experiment – pracujeme jak s fasádami, tak vnitroblokem, který bude mimo jiné dotvořen industriální architekturou, původními ocelovými prvky. U těch fasád bych se chtěl ještě zastavit – bude se totiž jednat o první stavbu v České republice, která bude mít některé fasády vytištěné 3D tiskem. Ten se využije například na stavbě, jíž se přezdívá Flaška. Jde o rohový dům, jemuž dominuje tvar obrácené lahve, která bude zároveň tvořit lodžie jednotlivých bytů. A motiv té lahve bude otisknut do celé fasády.
Na co se v Lihovaru těšíte?
Těším se vlastně úplně na všechno – věřím totiž, že se tenhle chátrající kout Prahy po svém dokončení promění v nepřehlédnutelné společenské srdce Smíchova.
Měli jste při tvorbě budoucí podoby Lihovaru nějakou inspiraci?
Určitou inspirací nám bylo londýnské nádraží King’s Cross, kde se snoubí industriální architektura s viktoriánskými stavbami a moderními budovami. Mísí se tam i nejrůznější funkce. Kdo tam nebyl, může King’s Cross znát z knih o Harry Potterovi – právě odtud vyjížděla červená parní lokomotiva do Bradavic.
V jaké fázi se projekt nachází?
Práce na Lihovaru jsme už zahájili – demolice je hotová, aktuálně pracujeme na sanaci stavební jámy a archeologickém průzkumu.
Výstavba bude probíhat ve třech etapách. První z nich představuje soubor domů o 240 bytech, další zahrnuje vybudování kulturního a společenského centra s gastro provozy. Kromě toho, že Lihovar nabídne byty určené ke koupi, počítáme i s nájemním bydlením. Celý projekt by měl být dokončen v roce 2025.
Ve společnosti už od 90. let minulého století přetrvává určitý odpor k výstavbě, zášť vůči developerům, ačkoli množství dokončených projektů dokládá, že dominový efekt, který první projekt v dané lokalitě „rozjel“, v naprosté většině odstartoval pozitivní proměnu místa. Máte pocit, že je to stále stejné? Nebo jsme se v průběhu let už někam posunuli?
Za těch téměř třicet let, co na trhu působíme, mohu říci, že se situace bohužel spíš zhoršuje. V 90. letech a na přelomu tisíciletí jsme se s tím v takové míře jako nyní nesetkávali.
Po pravdě řečeno jsem čekala opačnou odpověď? Čím to je?
Nejspíš je to způsobeno tím, že občanská společnost se tehdy teprve formovala. Svoji roli ale určitě hraje i skutečnost, že volných pozemků, na nichž bylo možné stavět, bylo víc.
Za současným stavem ale vidím i to, že od revoluce nás dělí už víc než třicet let a společnost postupně dospěla do stadia, kdy si spousta lidí vykládá demokracii a svobodu po svém. Není schopna a ochotna respektovat zájmy města či svého okolí. A fakt, že i svoboda má své limity.
Máme pocit, že v případě výstavby můžeme do všeho mluvit, případně proti všemu protestovat – a to bez jakékoli odpovědnosti? Neuvědomujeme si, že každé zdržení stavby, případně přepracovávání projektu pro investora znamená další nemalé výdaje?
Je to tak. A tomuto stavu bohužel napomáhají zákony, politický systém. Zákony jsou populistické, dávají spoustu práva jednotlivcům – a ve finále, když se podíváte, kdo se v procesu stavebního řízení odvolává, zjistíte, že se v naprosté většině případů jde jen o malou skupinu lidí, mnohdy „pseudo environmentalistů“.
Existuje na to nějaký lék? Například častější a otevřenější diskuse developerů s občany, kterých se nová výstavba týká?
Uvědomme si, že žijeme v zastupitelské demokracii, což pro mne zjednodušeně řečeno znamená, že jednou za určitý čas proběhnou volby, ve kterých si volíme své zastupitele, jimž dáváme svoji důvěru vládnout. Věříme, že díky politickému programu, který nám před volbami předložili a s nímž jsme se víceméně ztotožnili, nás budou odpovídajícím způsobem zastupovat, budou za nás rozhodovat, jednat.
Bohužel tomu tak je jen zřídkakdy – zvolení zastupitelé se velmi často zříkají zodpovědnosti a developeři pak nad svými plány podstupují množství debat, diskusních setkání s různými nezvolenými uskupeními či občany, kteří si ale své zástupce/zastupitele ve volbách zvolili. Ti přece mají mandát rozhodnout o tom, zda a v jakém rozsahu a za jakých podmínek je nová výstavba či revitalizace určitého území vhodná a pro město přínosná. Nemají tuto zodpovědnost přenášet stále dokola na občany, případně referenda a tvářit se, že to dělají v duchu všeobecného blaha. Když se potřebují neustále na něco ptát, tak proč jsou voleni?
V zahraničí obdivujeme dílo Calatravy, Gehryho i Kaplického, v Praze jsme se naposledy rozmáchli u Tančícího domu a vystavili „stopku“ Chobotnici i věžím Evy Jiřičné. Čím to je, že se v Česku při navrhování nových budov držíme tak při zemi?
Protože jsme přeregulovaní.
Více se dočtete v aktuálním vydání magazínu E&B…