Skleněná pouť Ronyho Plesla
Se sochařem, sklářským výtvarníkem a profesorem designu Ronym Pleslem jsme hovořili v jeho ateliéru v pražském Karlíně nejenom o posunu k volné tvorbě ve spolupráci se sklářem Jiřím Šínem a jeho Sin Studio Gallery v Bělé pod Bezdězem, ale také o jeho úžasné instalaci Stromy rostou z nebe v renesančním kostele Santa Maria della Visitazione na letošní nejprestižnější přehlídce umění na světě Biennale Arte 2022 v Benátkách. Rony Plesl miluje Komenského Labyrint světa a ráj srdce a považuje se spíše za poutníka než umělce.
Text: Jana Chuchvalcová
Foto: Anna Pleslová, Daniel Hromada
Dětství jste strávil v přírodě a na horách a chtěl jste být původně hajným v lese. Proč tedy nakonec vyhrálo sklo?
Měl jsem nemocné průdušky, takže jsem musel být hodně v lese na čerstvém vzduchu. Proto jsem se toulal po lese a stavěl domečky z kůry. Vyrůstal jsem částečně u prarodičů v poslední chalupě ve Špindlerově Mlýně ve Svatém Petru, kam za námi často chodil hajný. To se však časem proměnilo v moji touhu žít ve městě, protože jsem měl přírody dost. Dnes už to ale neříkám, protože se do přírody vracím.
Co tedy rozhodlo ve prospěch skla?
Původně jsem chtěl být umělec. Chtěl jsem malovat a sochat. O skle rozhodla spíše prozaická náhoda, protože jsem vystudoval sklářskou školu v Železném Brodě. Sklo jako materiál jsem tedy znal nejlépe – a někdy je to tak, že to, co znáte nejlépe, pak v životě děláte. Jsem ale rád, že mohu dělat umění. Fakt, že dělám sklo, je až na druhé místě. Prostě s ním mám největší zkušenost.
Dovedete si představit, že byste pracoval s jiným materiálem, třeba se dřevem nebo kovem?
Asi ne, sklo se mi líbí, protože je „divné“, je to méně obvyklý materiál. Se dřevem pracuje mnoho lidí, ale se sklem ne. Sklo se mi líbí, protože věci z něj jsou neobvyklé.
Vlastně si nedovedu představit, že bych dělal s jiným materiálem. Když tvoříte ze skla, automaticky pracujete s materiálem, z něhož tvoří málokdo.
Ale v České republice je přece hodně sklářů a sklářských výtvarníků…
To je pravda, ale byla to vždy uzavřená komunita a já se určitou shodu náhod dostal brzy po revoluci k designu a tento umělecký sklářský svět mě trochu minul a míjí.
Nakonec jsem ale rád, protože neberu tzv. volné sklo jako separátní obor, ale snažím se, aby mé objekty byly brány jako součást světa volného umění, kde primární roli hraje myšlenka a ne materiál. Ale to je na dlouhé povídání…
Jak vlastně vznikají vaše díla? Začínáte náčrtkem na papíře a pak děláte model? A jak probíhá následná spolupráce se skláři, kteří nakonec váš návrh musí uvést v život? Zvláště s Jiřím Šínem, s nímž tvoříte pomocí jeho unikátní technologie mimořádné instalace?
První je vždycky myšlenka, ne sklo jako materiál. Až potom dělám nějaké skici, které vycházejí ze znalosti materiálu. Teprve potom tvořím model třeba z hlíny, z papíru, nebo kombinací různých technik. Do sklářské dílny přicházím už s hotovým modelem.
Když jsem se věnoval designu, pracoval jsem jen s papírem a tužkou, připravoval jsem výkresy, z nichž dělal asistent vizualizace. Ale dnes už dělám sám nebo s pomocí asistenta modely.
Umíte sám také pracovat se sklem?
Moc ne, umím jen trochu foukat sklo. Ale já jsem nikdy nechtěl dělat řemeslo. Jsem „rychlý“ člověk, který vše připraví – a pak chce dělat jen s těmi nejlepšími. Někomu zadám broušení, někomu odlévání… Nejraději pracuji s lidmi, kteří to umí lépe než já.
Myslím, že věc dokážu dobře vymyslet, skicu dělám já – ale baví mne, že projekt vzniká na více místech. Raději si v každém řemesle a technologii najdu toho nejlepšího mistra. A nepovažuji to za nic špatného, protože prvotní myšlenka je stejně ode mne.
Ještě malá odbočka k vaší rodině. Váš bratr Tomáš je původním povoláním také sklář jako vy, ale dnes více tíhne více k malbě. Právě v těchto dnech probíhá jeho výstava s názvem Obzory v Oblastní liberecké galerii. Neplánujete nějaký společný projekt?
Bratr umí řemeslo dokonce lépe než já, umí foukat sklo, dokonce se jeden čas živil i na huti jako foukač skla. Ale je zajímavé, že jeho sklo nikdy moc nechytlo, takže se stal malířem.
Jsme k sobě hodně kritičtí, jsme bratři a umělci… V rodině to bývá nejtěžší. Máme s bratrem skvělý vztah, ale s těmi nejbližšími bývá nejtěžší říci, co je dobré a co ne, co na tom druhé oceňujete a co se vám nelíbí. Nechcete se navzájem zranit. Takže se vzájemně lehce „hecujeme“ a jemně kolem sebe léta chodíme…
Jeho výstava v Liberci je naprosto skvělá, takže zřejmě dojde k nějakému společnému projektu. Naše cesty se čím dále více sbližují. V poslední době jsme k sobě našli silnější vztah. Jsem rád, že se o něm v poslední době víc mluví, rozhodně si to zaslouží. Mnoho lidí překvapuje, že mám bratra malíře.
V posledních letech jste se pohyboval hodně v oblasti designu, nyní se posouváte k volné tvorbě. Co vám design dal a vzal?
Design mi dal schopnost komunikace, protože jsem introvert, který se styděl telefonovat a vyjadřovat. Ale design je hodně extrovertní, musíte umět přesvědčit klienta. Takže design mne naučil komunikaci, plnění termínů, spolehlivosti. A jsem mu také za mnohé vděčný.
Na druhou stranu mi vzal tak trochu klid, protože design – to jsou neustálé schůzky a jednání, musíte uspět a uživit sklárnu. Nemůžete říct, že jste zneuznalý umělec. Když v designu neuspějete, tak nejste dobrý. V umění to tak neplatí. Neúspěch neznamená, že jste špatný. To v designu jsou jasně rozdané karty. Design musí sloužit a musí uspět. V tom je krutý.
Proto se nyní snažím věnovat své tvorbě, zmenšit počet schůzek, rozhovorů… Chci se více věnovat své práci. V tom je design od umění velmi odlišný.
Nelze se nezeptat na vaši novou tvorbu nebo instalaci na benátském bienále… Změnilo vám letošní Biennale Arte život? Opravdu vás posunulo k umění, kterému se chcete věnovat?
Bienále mne hodně posunulo myšlenkově, ve smyslu mé náročnosti a mého zrání. Měl jsem mnoho schůzek a rozhovorů se zahraničními galeristy, setkal jsem se s významnými umělci… A jestli mne to posune do zahraničních galerií a jestli se mi podaří uspět, to se teprve uvidí. Rozhodně ale nelituji, protože jsem si dal laťku opět o něco výš a jsem k sobě mnohem kritičtější. Paradoxně mi bienále také ukázalo spoustu věcí, které neumím.
V příštím roce budu mít začátkem dubna výstavu v Sovových mlýnech, kde se instalace z bienále také objeví. Bude tam i řada nových věcí, na nichž pracuji, chtěl bych přijít s úplně novým myšlenkovým konceptem. Chci, aby tato výstava byla ještě lepší než ty předchozí – a v tom mi krok do ciziny hodně pomohl.
Venku se z vás nikdo neposadí na zadek, vždycky musíte znovu dokazovat, že jste dobrý. A to je správné. Není to žádné uspokojení, naopak. Jsem k sobě mnohem náročnější. Co mi stačilo před bienále, to už mi nyní nestačí. Je to jako ve sportu, když si dáte laťku o něco výš – a musíte ji přeskočit.
Na čem dalším pracujete – kromě oné výstavy? Můžete nám prozradit, co dalšího tam ještě uvidíme?
Měl by tam být i skleněný objekt nad hladinou řeky, nad Vltavou. Více ale nemohu prozradit. Jen to, že budu dál pracovat s tématem stromů a květin, objeví se tam věci s přesahem do světa duchovního a také erotického. Rád kombinuji tyto dva světy, říkám tomu duše a tělo. Takže to budou témata dotýkající se pomíjivosti a zároveň síly okamžiku.
Mám rád Labyrint světa a ráj srdce, Komenského a neustálou polemiku o tom, kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme, mezi tím, co prožíváme v okamžiku a v dlouhodobém časovém horizontu.
Takže se cítíte spíše poutníkem než umělcem či sochařem?
Ano, dá se to tak říci. Hodně o sobě pochybuji, ale vlastně pozitivně. Pochybnosti mne nenaplňují depresí. Spíš mne to vede k větší pokoře. Baví mne vylézt na piedestal – a zase z něj spadnout.
Napadlo mne, že by bylo hezké vidět vaše sochy ve veřejném prostoru. Nechystáte něco takového?
Veřejný prostor je pro mne hodně svatý, trochu se mu vyhýbám. Když se někomu líbí moje socha, koupí si ji, jsem hodně rád, ale nerad ukazuji svoje sochy lidem, kteří je třeba ani nechtějí vidět. Chtěl bych mít sochy někde venku nebo v architektuře, ale musel bych věřit, že jsou opravdu dobré. Nejsem přítelem toho, aby umění bylo všude okolo za každou cenu. Umělci by měli být spíše hodně obezřetní, co zde zanechají.
Už Šalda kdysi napsal text Mor pomníkový, v němž zkritizoval všechny pomníky včetně Šalounova Jana Husa. Staroměstské náměstí vlastně hyzdí. A takových soch je hodně i v moderním sochařství. Jsem v tomto směru hodně obezřetný. Někdy je lepší, když socha ve veřejném prostoru není.
A líbí se vám něco od současných sochařů?
Mám rád Kafku od Jaroslava Róny. Moc dobrá socha a dobře umístěná. Jsou sochy, které mám rád, ale není jich moc.
Ještě zpět k vaší současné tvorbě. Jak jste se poznal s Jiřím Šínem, s nímž nyní spolupracujete na vašich dílech? Opravdu za vámi přišel sem do ateliéru, aby vám nabídl spolupráci?
Ano, doslova to tak bylo. Měl jsem rozhovor v DVTV s Martinem Veselovským a tam jsem řekl, že bych chtěl dělat velké sochy. A za měsíc tady zazvonil Jirka Šín s tím, že on to umí a věří mi, že jeho unikátní technologii, s jejíž pomocí lze dělat velké sochy z jednoho kusu skla, dokážu posunout do světa. Vyvíjel ji celých dvanáct let. To pro mne byla velká čest, že mne oslovil.
Dnes jsme tři, kteří tuto technologii vlastníme. Lze s ní odlévat velké sochy ze skla, podobně jako z bronzu, do uzavřené formy. Myslím, že kdyby tuto technologii znali v renesanci, bylo by určitě mnoho soch ze skla.
Chceme ji také poskytnout i jiným výtvarníkům, pracovat s architekturou, mít svoji značku, pod níž budeme dělat designové věci. Ale zároveň budu pokračovat ve své volné tvorbě. Spolupracujeme takto už pět let a myslím, že se o nás začíná vědět, i v zahraničí.
Komu jste už svoji technologii nabídli?
První, kdo ji asi využije, bude slavný francouzský sochař Arik Levy. Dále jsme jednali s Aj Wej-wejem a další jednání budou pokračovat. Nechceme ji ale nabízet každému. Rádi bychom pracovali s těmi nejlepšími, aby naše technologie byla v dobrých rukou. Zvlášť na začátku. Chceme, aby s její pomocí vznikaly kvalitní sochy.
Předáváte tyto znalosti i svým studentům?
Ano, nutím je, aby se nesrovnávali se sklem, ale aby se srovnávali s tím nejlepším malířstvím, sochařstvím nebo designem ve světě. Nemám rád separování oboru do nějaké komunity. Umění je jen jedno.
Dějiny umění nejsou dějinami materiálů, ale dějinami myšlenek. Proto chci přimět studenty nejdřív přemýšlet a teprve pak promítat myšlenky do skla. A také studentům chci časem naši technologii poskytnout.
Ještě poslední otázka, pije Rony Plesl doma ze svých skleniček nebo půllitrů?
Ne, nikdy. Nemám rád svoje věci doma. Snad jen nějakou vázu, kterou chtěla moje žena. Raději si kupuji věci jiných autorů. Někdy je to i otázka praktičnosti.
Jediné, co si domů pořídím, budou krásné vinné sklenky od nově vznikající malé sklárny Izak Reich na Zikmundově. Vytvořil jsem design celé této značky, grafiku dělal Aleš Najbrt. Doufám, že to budou skvělé sklenice, které budou konkurovat těm nejlepším na světě. Možná se objeví už v prosinci. A z nich pít budu.
***
Rony Plesl
Patří mezi přední, mezinárodně uznávané české sklářské výtvarníky a designéry. Zabývá se volnou tvorbou, interiérovým designem, návrhy pro malosériovou i velkosériovou výrobu a vytváří limitované kolekce pod vlastní značkou. Spolupracuje s řadou skláren a významných výrobců skla v České republice i v zahraničí. Navrhl například pivní sklenice pro Budějovický Budvar a Plzeňský Prazdroj. Vychází z hlubokých znalostí dějin umění a obdivu ke starým mistrům.
V poslední době se však jeho realizace posouvají výrazně směrem k volné tvorbě, především ve spolupráci se sklářem Jiřím Šínem. Vyvrcholením této cesty se stala letošní nejprestižnější přehlídka umění na světě Biennale Arte 2022 v Benátkách, kde Rony Plesl vystavoval svoji instalaci Stromy rostou z nebe v kostele Santa Maria della Visitazione. Jeho cesta tímto směrem však začala již na retrospektivní výstavě v pražském Belvederu v roce 2016 a pokračovala instalací na Design Festivalu 2019 v londýnském Victoria & Albert Museum.
Je držitelem řady významných ocenění, získal například Red Dot Design Award a Good Design Award.