Aspoň to říká o sobě a své tvorbě Pasta Oner, vlastním jménem Zdeněk Řanda, jeden z průkopníků graffiti a pop-artu v Česku. Jeho tvorbu dobře rozpoznáte, protože je velmi individuální, zajímavá a provokativní. I proto je možná pro některé tak trochu enfant terrible české výtvarné scény, podle jiných zase patří k nejvýznamnějším českým umělcům současnosti.
Text: Jana Chuchvalcová
Foto: David Turecký, Martin Polák, Michal Zikmund
Svoje první graffiti namaloval ve svých třinácti letech. Dnes se však s jeho dílem můžete setkat nejen v soukromých sbírkách, ale i v prestižních galeriích. Středobodem Pastovy tvorby je akrylová malba a tvorba závěsných obrazů, stejně jako navrhování prostorových objektů, plastik, instalací, grafických listů a netradičních inovativních technik.
„Proměňuje svět kolem sebe v optimistický a humorný komiks, za nímž se však mnohdy skrývá silné sdělení vypovídající o našich pochybnostech, zda právě tento svět, ve kterém žijeme, je opravdu tak krásný a barevný, jak se jeví na jeho obrazech,“ říká o něm teoretik umění Patrik Šimon, který na Pastovi oceňuje originální a nezaměnitelný malířský rukopis. Povídali jsme si s Pastou Onerem v jeho prostorném ateliéru o zdrojích inspirace, cestě k výtvarnému umění nebo o současných plánech.
Kdo jste? Pasta Oner, anebo Zdeněk Řanda? Jste jiný v ateliéru a potom doma?
Ano, ale to má podle mne každý. Na veřejnosti všichni hrajeme určitou roli. Je to možná dané i nastavením mého mindsetu a tím, že už od dětství působím na lidi trochu arogantně a nedostupně. To souvisí s tím, že vnitřně věřím tomu, co dělám. Na to lidé nejsou moc zvyklí.
Jaká byla vaše cesta od graffiti k pop-artu a cartoonu?
Vždycky mne zajímala estetika cartoonu. Právě teď připravujeme monografii, takže lovím v paměti vzpomínky a dohledávám svá první díla. Těm ale předcházelo období graffiti a street artu.
Svůj první obraz jsem pak namaloval někdy kolem roku 2000, tehdy jen na nějakou desku, ne na plátno. Velmi záhy jsem pak začal využívat sítotisk. Pracoval jsem tehdy s motivem pasty (podle svého jména) s křídly, byly to jakési stylizace andělů.
Když zmiňujete anděla, sakrální motivy se objevují i dnes ve vašich dílech – co pro vás znamenají sakrální místa, máte je rád?
Hledám na nich klid. Rád navštěvuji staré kostely a hřbitovy. Na hřbitovech nemám pocit ničeho temného. Naplňuje mne tam naopak pocit klidu, který se pak transformuje v pocit štěstí a jistého spojení s Bohem, i když nejsem praktikující křesťan.
Napadá mne, zda nějaké vaše dílo visí v sakrální stavbě…
Ne, ale měl jsem před pár lety výstavu v Domě umění v Opavě v budově bývalého kláštera, kde jsem měl v kapli instalaci. Byl to takový pulzující kříž, lept poslední večeře a branka s motivem Ježíše, ke které mne inspirovala lidová tvořivost.
A kdo vás ve vaší tvorbě ovlivnil nejvíc? Andy Warhol, Kája Saudek, nebo úplně někdo jiný?
Dílo Káji Saudka moc neznám, Andy Warhol možná, ale spíše mě inspirují umělci jako Claes Oldenburg. On se zabýval spíše objektem, ale právě jeho přístup k objektu mne dodnes fascinuje. Možná moje práce lidem připomíná Warhola, protože pracuji také se sítotiskem, který on používal.
Nerad se ale spojuji se známými jmény, protože to vede k určité zkratce. Já jsem si prošel svojí vlastní cestou. Samozřejmě ale některé věci, které potkáváte, vnímáte i podvědomě.
Přečetl jsem o Warholovi pár knih a zajímá mne spíše způsob jeho práce, ne po stránce výtvarné či technické, ale jeho filozofický přístup, jak vnímal výtvarné umění. Je třeba také připomenout, že i na vrcholu jeho kariéry byl považován mnohými za diletanta a jeho dílo bylo často zesměšňováno. Přitom dnes jde o jednoho z nejznámějších a nejoceňovanějších umělců na světě. Právě v tomto ohledu vidím trochu podobu s cestu, jako byla ta moje, aniž bych o tom tehdy věděl více. Vlastně jsem si to nejdřív prožil, a teprve poté si o tom přečetl.
Která z technik, které používáte, vás nejvíc baví?
Malba je pro mne zásadní, tomu se věnuji nejvíc. Ale baví mne i další techniky nebo tvorba objektů, nicméně nejsem sochař, proto záměrně říkám objekty. Dělám také lepty do polystyrénových desek, které potom nalakuji. Někdy je pak odlévám do umělého kamene. Baví mne vyvíjet netradiční techniky.
Co Češi a výtvarné umění? Jak to vidíte ze své pozice?
V tomto ohledu došlo k extrémní změně. Možná jsem k popularizaci umění přispěl i já sám. Ještě tak před patnácti lety se u nás ještě dělalo umění pro umění a zajímal se o něj velmi úzký okruh lidí a sběratelů. Dnes je vnímáno širší veřejností, hlavně ve velkých městech. To mne opravdu těší.
Třeba třetina lidí, kteří si ode mne něco pořídí, jsou prvosběratelé – takže výtvarné umění objevili díky mně. A pak jdou třeba dál a koupí si něco od mého kolegy. Navíc se stále více mluví o umění jako o investičním nástroji, proto lidé do umění také investují.
Vrací se k vám někteří lidé?
Ano, někteří pravidelně a někteří se vrátí třeba po pěti letech. Mají moje věci z různých období. Ale nouzi o sběratele nemám, což určitě souvisí právě s posunem postoje lidí k umění, které se stalo vlastně součástí mainstreamu v tom nejlepším slova smyslu.
Kdo patří k vašim typickým sběratelům?
Je to naprostý průřez celou společností. Velká plátna jsou ale s délkou mé kariéry stále finančně náročnější. Chci však věci zpřístupnit většímu okruhu lidí, proto dělám jednou ročně velký pop-up shop, kde prodávám serigrafie na papíře. Nejčastěji chodí mladší lidé kolem třiceti let, ale přijdou i čtyřicátníci, padesátníci, teenageři…
U finančně náročnějších věcí jsou to lidé, kteří mají za sebou nějakou úspěšnou kariéru nebo byznys. Ale někdy dorazí i mladá rodina, která koupí můj obraz dítěti do vínku. To je velice milé, ale zároveň to cítím jako velký závazek.
Co váš názor na umění v interiéru – spolupracujete s architekty či designéry?
Spoluprací bych to asi nenazval, ale občas se mi nějaký architekt ozve, když dělá vizualizaci pro klienta, zda může použít něco ode mne. Častěji se pak ozývají právě klienti, kterým se ona vizualizace líbí, a něco koupí.
Shodou okolností jsem asi pátým rokem členem poroty ocenění Interiér roku, jsou tam lidé napříč obory. A musím říct, že na fotkách interiérů, které hodnotíme, se výtvarná díla objevují stále častěji. Architekti s tím dnes už často dopředu počítají.
Pro mne je to opravdu velká odměna, když vidím něco svého přímo v interiéru, jak to funguje. Tady v ateliéru je to něco úplně jiného, díla si vlastně navzájem konkurují.
Ještě zpátky k vaší tvorbě. Na čem teď pracujete a kde vaše díla můžeme letos vidět?
Právě teď jsou k vidění moje obrazy v obchodním centru Šestka, které je kousek od pražského Letiště Václava Havla. Tam pravidelně poskytují své prostory pro expozice známých i začínajících umělců.
A pak připravuji výstavu v Oblastní galerii Liberec s názvem The Gilded Age, která má vernisáž 1. června a potrvá do 1. října. Mělo by tam být kolem 40 obrazů a na skleněné podlaze bazénové haly obrovská instalace, které pracovně říkám postapokalyptická krajina. Moc se na to těším, i když půjde o náročnou instalaci. Je to ale týmová práce, bez svých kolegů bych to nezvládl.
Na podzim mě pak čeká výstava naší výtvarné skupiny Firma v Mánesu.
A co vaše monografie, o níž jste se zmínil? Kdy vyjde?
Letos to zřejmě nestihnu, pravděpodobně příští rok. Určitě k vydání také uděláme nějaký event s nějakým průřezem předchozích prací, ale zatím o tom nemám jasno. Bude to rozsáhlá publikace o 1500 až 2000 stranách, rozdělená do čtyř až pěti bloků, ve velké kazetě. Rád bych tam konečně odvyprávěl svůj příběh od těch svých třinácti let, kdy jsem výtvarné umění začal vnímat.
Jste workoholik? Podle množství vašich prací tady v ateliéru bych řekla, že ano…
Učím se odpočívat, je to moje celoživotní téma. Nemám ani koníčky, celý můj život je výtvarné umění. Vlastně to je můj jediný velký koníček.
Občas rádi s partnerkou cestujeme po Česku. Nejezdíme ale po dálnicích, jedeme po okreskách a objevujeme krajinu. Cesta je v tomto případě cíl.
***
Pasta Oner, vlastním jménem Zdeněk Řanda, jeden z průkopníků graffiti a pop-artu v Česku. Pro některé tak trochu enfant terrible české výtvarné scény, pro jiné jeden z nejvýznamnějším českým umělcům současnosti.