Všechno krásné je inspirativní

|

Je důležité udržet střídmost, eleganci a smyslovost

Architektura je samozřejmou součástí života Radana Hubičky, známého českého architekta. Obklopuje ho neustále. Jeho otec Stanislav Hubička byl známý architekt, architektuře se věnují i jeho syn a dcera. Mezi Hubičkovy významné stavby patří například V Tower na pražské Pankráci. Ta zvítězila v evropské části prestižní mezinárodní soutěže International Property Awards, kde získala hlavní cenu jako nejlepší budova kategorie High Rise Architecture. Dále to je třeba rekonstrukce Živnostenské banky v Liberci či bytový areál Na Hřebenkách v Praze. Za své dílo obdržel mnoho ocenění, včetně nominace na evropskou cenu Mies van der Rohe z roku 2007.

Text: Jana Chuchvalcová, Michaela Výtisková

Foto: Michael Tomeš, Radan Hubička, Robertino Nikolic, Václav Novák, Jiří Šebek, Tomáš Polák, BoysPlayNice

Vizualizace: AARH

Jaké to je vyrůstat v rodině architekta a být obklopen neustále samými architekty? Byla vaše volba povolání dobrovolná?

Ano, bylo zajímavé pozorovat tátu při práci. Často totiž pracoval i doma a jako děti jsme ho s bratrem rádi sledovali, dokonce jsme mu i pomáhali. Vybarvovali jsme třeba na pauzáku černé plochy tuší.

Chodili jsme s ním i na stavby. Pamatuji si, jak jsme koukali na výstavbu Nuselského mostu nebo na Mezinárodní svaz studentstva v Pařížské ulici. Takže moje rozhodnutí pro architekturu bylo přirozené. Rozhodl se pro ni i můj bratr.

Ve vašem architektonickém ateliéru pracuje i váš syn. Jak vnímáte spolupráci s ním?

Jsme v pohodě, jen je vidět generační rozdíl. Je prostě digitální, rychlá doba, zatímco já mám stále tužky a pastelky. Ale směřování k cíli je stejné, jen k němu můžeme dojít jinou cestou.

Otec a syn: Radan Hubička (vpravo) a jeho syn Robert Hubička (vlevo)

Jaká byla vaše první realizace?

Po revoluci v roce 1989 jsem odešel do Rakouska, do Vídně. Většinu času jsem tam pracoval v ateliéru Borise Podreccy. Když už jsem tam téměř končil, oslovila mne v roce 1994 Živnostenská banka, zda bych nechtěl udělat rekonstrukci jejich sídla v Liberci. Šlo o novorenesanční palác, komunisty dost poničený, kterému jsme dali novou tvář. Takže to byl můj první samostatný projekt, který se velmi povedl. To byly moje začátky.

Následovala rekonstrukce vily v Podolí, což byla prvorepubliková vila z roku 1928. Tu jsme celou přebudovali, využili jsme tehdy kombinaci raumplánu s volně plynoucím prostorem. Poté o tom napsal německý časopis Häuser. To bylo někdy okolo roku 2000. Článek uviděl mladý manželský pár, takže nás oslovili s tím, že by od nás chtěli vilu v pražské Bubenči. Tak se to postupně nabalovalo, až jsme se dostali k větším projektům.

Máte v architektuře nějaký vzor?

Samozřejmě milujeme modernistickou architekturu. Pro mne architektura vychází od Gottfrieda Sempera, to je německý klasicismus, následuje Josip Plečnik, který ze Sempera vychází. Následuje pochopitelně Otto Rothmayer, Adolf Loos, Mies van der Rohe a jeho slova „Bůh je v detailu“. Architektura totiž musí jít do nejmenších detailů, tím se řídili koneckonců i všichni uvedení Mistři.

Třeba vzory látek. Když se díváte zdálky, vidíte jen jednu barvu. Ale při pohledu zblízka už vidíte vzor, něco může být lesklé, něco matné. Vidíte, jak je to tkané. To už je pak mikro detail. Obdobně je to i u architektury, velký detail viditelný zdálky, střední detail a mikro detail úplně zblízka. Tím se řídil i Boris Podrecca, to byla tehdy velká škola.

K těm vzorům patří i pozdní Frank Lloyd Wright, jeho Dům nad vodopádem a Guggenheim v New Yorku. Samozřejmě i Le Corbusier a Kahn. Všechno dobré může být inspirativní. Ze současných architektů je to třeba japonský Toyo Ito, Tadao Ando… Je toho více.

Tým studia AARH

Jaké materiály máte rád?

Mám rád, když materiály jsou věčné a trvanlivé. Takže beton, kámen a sklo. Jenže samotný kámen, to je široký pojem; to jsou mramory, žuly atd. Ale nesmí to být zároveň příliš přeplácané. Jak říkají kuchaři, dáme tam tisíc dobrot a bude to tisíckrát lepší.

Je to jako když Alain Ducasse udělal dezert z hrušky, přitom měl tři různé vrstvy. Ta spodní byla z mraženého hruškového pyré, další něco jako hrušková dětská přesnídávka a na povrchu jemně nakrájená syrová hruška na malinké kostičky. Jeden materiál, v podstatě stejná chuť, ale na jazyku cítíte různou strukturu. V tom spočívá ten zážitek. A v architektuře je to podobné. Proto raději použiji jeden materiál, ale v různých úpravách – lesklé, matné, tryskané.

Je důležité udržet střídmost, eleganci a hlavně smyslovost. Stavbu nevnímáte jen očima, ale celým tělem – zvlášť když jste potom uvnitř, v interiéru. Působí na vás vše okolo, celý prostor. Musí to být elegantní a musí se střídat tvrdosti materiálů. Líbí se mi třeba mít jednu stěnu betonovou a vedle ní stěnu z kůže, střídá se tak tvrdost a měkkost.

Skvělý je také volně položený koberec na podlaze. Na francouzských zámcích dříve pokládali i tři koberce na sebe. Když jde pak člověk bosý, vnímá jinak tvrdou podlahu, jinak dřevěnou, pak vstoupí na koberec, nebo na dva či tři, a cítí jejich měkkost. A to ho zase nějakým způsobem obohacuje. Podobné je to se světlem atd.

Prostě architektura je krásná práce.

V-Tower
Byt ve V-Tower
Wellness ve V-Tower

Podle čeho si vybíráte klienty? Odmítáte také některé?

Ano, samozřejmě. Musí tam být nějaká vnitřní sympatie, synergie, to je alfa a omega. Projekt trvá několik let, takže je potřeba být s klientem na stejné vlně, musíme spolu navzájem komunikovat. Důležité jsou samozřejmě i finance a v neposlední řadě místo. Architektura musí být v kontextu a souladu s místem a okolím. To vše musí do sebe zapadnout.

Vaše studio se zaměřuje na všechny oblasti architektonického a urbanistického navrhování, ve všech projekčních stupních – od studie až po prováděcí projekt včetně autorských dozorů. Která z těchto fází vás baví nejvíce a která nejméně?

Celý projekt je pěkná práce, od A do Z. Samozřejmě se občas člověk trápí s úřady, s aktivisty nebo občanskými sdruženími. Třeba když jsme dělali Hybernskou, což je barokní objekt, kulturní památka, bylo to složité s památkáři.

Obecně historická stavba samozřejmě neodpovídá současným požadavkům, třeba požárním, hygienickým atd. Takže jsme nabídli, že buď rozvrtáme starý palác, anebo ho pietně zrekonstruujeme a k tomu postavíme novotvar, kde odehrajeme všechny nové požadavky – a nastane tam dialog starého s novým. A to se jim líbilo.

Největší problém je ale čas. Ze začátku jde všechno snadno, až do hrubé stavby. Ale pak se stává, že vodorovná linie není vodorovná, svislá není svislá, pravý úhel není pravý… Právě dokončení stavby bývá někdy těžké. Naštěstí za ta léta máme vyhlédnuté vlastní firmy na dokončovací práce, takže když je to možné, využíváme právě tyto subdodavatele.

Spolupracujete na interiérech s nějakými designéry?

Ne, v našem pojetí je design součástí architektury, nejde to oddělit. Neděláme věci, když zákazník řekne, že interiéry si dokončí sám s někým jiným. Design je podle mého názoru třeba navrhování karoserie auta, nebo užitý design.

Ale když obklad z interiéru probíhá do exteriéru, to nelze dělat zvlášť. Právě kámen je důležitý, někdy si ho jezdíme vybírat i přímo na místo, kde se těží. Hlavně u mramoru je důležitá kresba a barva. Důležitá je také zahrada, musí být v souladu, v harmonii s architekturou. Je to taky dokončovací práce. Bereme vše jako jeden celek.

Office Hybernská 1

Kterého svého projektu si nejvíc ceníte a proč? Je to třeba vaše V Tower, nebo něco menšího? Anebo Hybernská 1, za kterou jste obdrželi evropskou cenu Big SEE Architecture Award 2022 jako vítěz v kategorii veřejná architektura a u nás oceněná jako Stavba roku 2021? Jste s projekty i zpětně spokojený, nebo byste něco změnil?

Projekty jsou jako vaše děti, všechny máte rád, nejde říct, které máte raději. Stejně je to i s projekty. A stejně jako děti je mám rád všechny. Každý projekt odpovídá své době, i když se je snažíme dělat tak, aby naše architektura byla nadčasová a aby byla krásná i po delší době. Nejde říct, který projekt mám raději. Spíš jde o to, za jakých podmínek stavba vznikala. Pak se rodí něco snáz, něco hůře. To ovlivňuje zpětný pohled na zakázku.

Jsem spokojený, když se z klientů stanou kamarádi a mohu třeba ovlivnit i další vývoj jejich projektu. Třeba když se mne ptají, zda nějaký objekt či obraz, který si chtějí koupit, se do interiéru bude hodit, kam ho umístit. Když vidím, že i po letech je projekt mentálně i fyzicky v dobré kondici, tak mne to velmi těší.

Na jakých projektech pracujete v současné době?

Děláme spoustu věcí v různých stadiích. Dokončujeme například vilu na Babě, chalet v Dolomitech, připravujeme další vily a rezidenční projekty. Pracujeme na druhé etapě projektu Hybernská 1. Jde o klášter, který je naproti Obecnímu domu, vedle divadla Hybernia, tvář má do náměstí Republiky. Na to se těšíme, jde opět o rekonstrukci s dostavbou v nádvoří.

A pak je to 11 vil na Seychelách pro místní rodinu. Je to v krásném kopci s výškovým převýšením 200 metrů, v džungli, na pobřeží oceánu. Mezi jednotlivými vilami je výškové převýšení třeba 20 metrů, takže mají naprosté soukromí, spodní vily nevidíte a výhled se otvírá přes koruny stromů na oceán. Protože nejde kvůli svahu využít pozemek na zahradu, zvolili jsme řešení se zahradou i bazénem v úrovni horního patra, z větší části krytého. Je to takový polointeriér, poloexteriér. Profukuje tam všude vzduch, nesvítí tam přímo slunce. Pro to ještě hledáme investory.

Seychelles Bel Ombre, Residential Resort

Stále více se mluví o ESG, které se týká i stavebnictví. Vy sám patříte k zakládajícím členům České rady pro šetrné budovy. Jak si architektura rozumí s tímto trendem a jak se promítá do vaší práce?

V Tower ma certifikát LEED Platinum. Všechny novostavby by měly být šetrné k životnímu prostředí, ale nemusí mít nutně  certifikáty jako LEED nebo BREEAM. Hlavně je důležitý i selský rozum, je třeba se na to dívat rozumně. Protože byť se pak něco tváří jako šetrné, vznik takový rozhodně nemusí být. Nejlepší jsou pasivní ochrany. Například na Véčku jsou okolo průběžné terasy, které dělají přirozený stín. Něco jako kšiltovka, která stíní obličej.

Téměř všechny naše projekty mají tepelná čerpadla, ta využíváme i při rekonstrukcích historických objektů. Také je dobré, aby byly domy světlé, aby se nepřehřívaly. Důležitá je samozřejmě zeleň, zelené střechy, fotovoltaika atd.

Mám rád vysoké budovy, protože zabírají půdorysně méně plochy, kterou pak můžete věnovat zeleni nebo veřejnému prostranství.

Je za vašimi projekty nějaký příběh? Kde hledáte inspiraci a jak k vám přicházejí nápady? Jak třeba vznikl neobvyklý tvar vašeho Véčka?

Musí jít o proporční řešení, aby byl na budovu hezký pohled ze všech stran – jako když se díváte na krásnou sochu nebo ženu. Z každé strany je jiná a stále krásná.

Samozřejmě velkou roli hraje i místo, topografie terénu. Jinak koncipujete dům na rovině, jinak ve svahu… Dělali jsme dům na Modravě v mírném svahu, takže jsme ho zanořili do stráně, aby co nejvíce splynul s přírodou a byl vidět co nejméně. Má louku na střeše, která je v létě zelená, v zimě na ní leží sníh. To je kontext. A použít správné materiály, co je správné na Šumavě, nebude už dobře v Praze. Genius loci.

Výraz domu a atmosféra. Jiná bude u oceánu, jiná ve starém kamenném městě nebo někde v lese na horách. Kontext ovšem neznamená, že okopírujete ostatní domy, to pak vznikne banalita. Žijeme v 21. století, tak se nemůžeme tvářit, že je třeba doba klasicismu. Architektura má být výpovědí doby.

Radan Hubička

A jak bydlí architekt Radan Hubička? Je váš byt také tak jednoduchý, elegantní a smyslově bohatý a prostorný jako vaše projekty?

Ano. Snažím se, aby to bylo stejné. Mnoho věcí na sobě otestujeme a pak to děláme pro klienty.

Máte při vašem pracovním vytížení vůbec volný čas a jak ho nejraději trávíte?

Rád cestuji, miluji Itálii. Teď jsem se třeba vrátil z italské Verony, kde jsme byli v Aréně na Carmen. To bylo úžasné. Antická stavba, římský amfiteátr se skvělou akustikou, kdysi gladiátorské hry, dnes opery, rockové koncerty… Před covidem to byly exotičtější destinace.

Je to o poznání jiných míst, chutí, vůní. Jinak to voní v rovníkové Africe, jinak v Asii. Jídla jsou jiná, jiná je architektura nebo noční nebe…

Mám rád kontrasty, nesnáším průměr, střed. Buď to musí být naprostý luxus, anebo naopak prostota. Miluji, když je to smyslově bohaté. To člověka nabíjí.

Co vaše další plány? Co je vaším životním snem, který byste rád realizoval?

Chci pořád stavět krásné věci, cítit radost z tvůrčího procesu. A skvělá je pak zpětná vazba, když jsou klienti nadšení a spokojení.

***

Ing. arch. Radan Hubička

Autorizovaný architekt, člen České komory architektů

1980–1985 ČVUT Praha, Fakulta architektury
1985–1989 Ateliér C 12, Krajský projektový ústav Praha
1989 Stáž ve studiu CBC Paříž
1990 Architektonické studio Tadeusz Spychala, Vídeň
1990–1994 Architektonické studio Boris Podrecca, Vídeň
1994 Založil svoji vlastní kancelář Architektonický ateliér Radan Hubička (AARH). Partnerem společnosti je od roku 2009 Ing. arch. Peter Suďa.

Vila Baba
Vila Hluboká
Předchozí

Návrat od přímky ke křivce

Zažehnout pocit svobody

Další