JAKUB CIGLER: Vidět i budoucnost staveb

|

S uznávaným a oceňovaným architektem Jakubem Ciglerem jsme si povídali o tom, proč se už ve dvanácti letech rozhodl, že bude architektem, o jednadvacetinách jeho studia JCA, vztahu k brutalismu a sorele nebo udržitelnosti. Zeptali jsme se také na jeho aktuální projekty a spolupráci s developery. Nakonec se rozpovídal i o svých úvahách a náš rozhovor se nesl tak trochu ve filozofické rovině.

Text: Jana Chuchvalcová

Foto: Michael Tomeš, archiv JCA

TOP EB

Vyrůstal jste v umělecké rodině, nechtěl jste se věnovat spíše umění jako vaši rodiče? Proč jste nakonec architekt a ne třeba malíř?

Moje maminka byla malířka a otec je ve svých 93 letech stále aktivní sochař – vizionář. Myslím, že jsem nějaký mix svých rodičů i prarodičů. Potřeboval jsem ve své práci nějaký praktický aspekt. Pamatuji si dodnes tu chvíli, kdy jsem se ve svých 12 letech rozhodl, že chci být architektem – a chci jím být stále, přestože moje cesta k tomu byla trochu složitější.

Fascinuje mne, že když někdo postaví dům a vytvoří i jeho okolí, tak to významně ovlivňuje životy lidí, kteří v něm žijí. Když je dům dobrý, je i život v něm takový. V tomto ohledu je architektura hodně závažná profese.

Vaše studio JCA funguje již více než dvacet let, v listopadu budete slavit 21. narozeniny. Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch a jak se za tu dobu vyvíjela vaše tvorba?

Nikdy jsem nechtěl mít nějakou firmu, předpokládal jsem, že si najdu nějaké zaměstnání v oboru. Nakonec se ukázalo, že to není ideální varianta. Vždy jsem pochyboval o směrech, kam bych měl směřovat já i můj zaměstnavatel, takže jsem se rozhodl pracovat sám.

Byli jsme malé studio, ale práce naštěstí přibývalo. Navíc jsem měl štěstí, že jsem soukromou praxi poznal ještě před rokem 1989. Měl jsem malou realizaci interiéru galerie v Haagu. Byla to skvělá zkušenost i v oblasti byznysu. Naučil jsem se, že je třeba držet dohody a termíny. To se za socialismu moc „nenosilo“. To byla pro mé podnikatelské začátky taková „zkušenost nanečisto“.

V byznysu na důvěře záleží. Jde o vztah mezi architektem a klientem. Proto máme na dveřích jméno kapitána, který garantuje dohodu, ale přitom jde o týmovou práci. Ale to se na školách moc neučí, vytváří tam samostatně fungující solitéry

V posledních letech se ve svých projektech zaměřujete na využití dřeva a dalších přírodních materiálů. Své znalosti sdílíte i v knize Dřevo! Proč právě návrat ke dřevu a jaké další materiály máte rád?

To je dlouhá historie, související s mým životem. Když jsem začínal, ohromovaly mne všechny technické a vědecké vynálezy. Postupně se ale ukázalo, že ona zářivá budoucnost se všemi těmi novinkami není tak úžasná, jak se očekávalo. Třeba za můj život se počet obyvatel této planety zdvojnásobil, to je nepředstavitelné. A objevila se spousta dalších problémů. Podle mne selhaly představy o nekonečném rozvoji.

Člověk musí více spoléhat na selský rozum a svoji vnitřní intuici. S tím souvisí návrat ke dřevu, nebo spíše posun k přírodním materiálům, může to být i hlína nebo jiné materiály a netechnologie. Měli bychom dbát na rovnováhu a udržitelnost a méně zatěžovat své okolí. Vždyť okolo 40 procent energie se spotřebuje ve stavebnictví a při fungování staveb. Přitom se v tomto ohledu téměř nic nedělá, pokusy o zlepšení jsou chabé. Jen toho betonu, kolik se ve světě každý rok vylije do bednění. Chybí systém na recyklaci stavebního materiálu…

Mám hodně dětí a vnoučat, proto často přemýšlím o tom, že je nutné vidět i delší budoucnost. Nemá cenu čekat, nikdo za nás nic neudělá, nerozhodne nevymyslí. . Možná nás současné krize v tomto ohledu posunou dopředu.

Developeři sice o udržitelnosti hodně mluví, ale certifikace budov nejsou řešením, je to jen líbivá záležitost. Opravdu udržitelný projekt zatím u nás podle mého názoru není, ani v zahraničí jich mnoho není. Jsme v tomto ohledu hodně pozadu. Přestože do Německa, Rakouska či Nizozemska to máme blízko, vliv poznatků z těchto zemí přichází pomalu.

Existují takové stavby někde?

Třeba dřevostavby v rakouském Dornbirnu od architekta Kaufmanna.

Nejde však jen o materiál, ale také o energetickou náročnost, jaké jsou v dané zemi hygienické či požární normy a tak dále. Není to pouze o vztahu architekta a investora, ale mnohdy je velmi limituje legislativa.

Ve vašem portfoliu najdeme jak malé projekty, tak velké, včetně celých nových čtvrtí a veřejných prostorů. Co z toho vás baví nejvíce a proč?

Na každé věci je něco zajímavého. Vždy vidím jádro problému, které bych chtěl řešit. A právě toto DNA projektu se pak musí udržet – od začátku do konce. Někdy se investor a architekt na začátku projektu minou, pak je lepší začít úplně znovu, nebo se rozejít.

Teď třeba děláme takový „vejminek“ pro majitele vinařství u Znojma. Je to něco úplně jiného, než když se podílíme na revitalizaci nějakého brownfieldu v Praze. Všechno mne to baví.

Úžasné je třeba zastřešení Masaryčky – není to dům, je to nové místo, veřejný prostor, kde se mohou pohybovat lidé. Městská část se tím nezvětší, ale najednou tam bude nové náměstí, přestože tam byla dříve bariéra rozdělující po staletí tuto část centra. Je to prostor pro lepší fungování města. To je myslím mnohdy důležitější než samotné domy.

Nebo Václavské náměstí. Přibyly stromy, lidé tam mohou chodit volně nejen podélně po chodníku ale i napříč a středem. Dává to tomuto prostoru novou dynamiku. Město pak můžete vnímat jinak, to je pro mne velmi důležité.

Na čem pracujete nyní? Máte i nějaké projekty mimo Prahu nebo v zahraničí?

Zabýváme se projektem v okolí Churchillova náměstí – opět jde o zacelování míst, která nebyla příjemná. Jsem také členem poroty, která vybírá projekt revitalizace Hlavního nádraží v Praze. Je to úplně nová zkušenost; směřujeme týmy k tomu, aby tam mohlo vzniknout něco nového, zajímavého.

Oslovilo nás studio BIG a stali jsme se jejich lokálními partnery pro stavbu Vltavské filharmonie, přestože jsme se na jejich návrhu nepodíleli. Těší mne, když budu moci napomoct vzniku této fascinující stavby. Kromě tvůrčí práce je důležitá na takto komplexním projektu i koordinace obrovského množství různých profesí, hledání správné strategie a stanovení hierarchie úkolů podle důležitosti. Na tom zde budeme participovat.

Co se týká mimopražských projektů, připravujeme projekty v Brně a v Bratislavě. Pro mne je důležitá souvislost s místem, tak se nejraději soustředím na místa která dobře znám. A miluju Prahu

Když zmiňujete svůj vztah k Praze, co jí z pohledu architekta nejvíce chybí? Na co by se mělo vedení města zaměřit, aby se v Praze žilo lépe?

Prahu opravdu obdivuju rok od roku čím dál víc. Bohužel naše společnost stále nedospěla a trpí spoustou dětských nemocí – představitelé města si někdy neuvědomují, že je potřeba udržet kontinuitu. Za čtyři roky nelze vybudovat opravdu velký projekt.

Teď se třeba stříhaly pásky na Václavském náměstí, po dlouhých 17 letech od soutěže. Podle mého názoru je celá složitost okolo realizace městských projektů hodně o nepochopení principu demokracie. Musíme se učit hledat konsenzus a taky začít respektovat odborníky.

Pracoval jsem v Nizozemsku a často tam jezdím. Po staletí tam usilují o dohodu, protože v případě nedohody je ohrozí stoupající voda. Tady máme zdánlivou výhodu, že nedohoda nás neohrozí, ale neuvědomujeme si její dopady. Jen se tak oddalují problémy. Za to by měli být politici odpovědní.

Jaký architektonický styl máte nejraději a který vás nejvíc inspiruje, v Praze jich najdeme opravdu hodně? A co váš názor na budovy ve stylu brutalismu – bourat, nebo raději transformovat?

Narodil jsem se a dodnes bydlím na Malé Straně. Je to místo, které rostlo a nebylo plánované. Právě taková města jsou příjemná, a kupodivu více než ta plánovaná.

Na Praze je krásné, že je plná originálů, není to eklektické město. Každá doba tady něco krásného zanechala.

Bavíme-li se o památkách, mám pocit, že neumíme rozhodnout mezi kvalitou a nekvalitou. Existují tady budovy z doby brutalismu nebo sorely, z nichž některé kvalitní jsou, některé ne. Památkáři ale tyto rozdíly často nevidí

Navrhli jsme demolici Rudého práva. Zbourat dům je vždy bolestivé. Je to ničení nějaké hodnoty, v případě Rudého práva ale spíše materiální hodnoty než architektonické. Domy vždy odrážejí život, který tam byl prožitý, mají svoji atmosféru. Navíc demolicí vzniká problém s recyklací materiálu.

Musíme ale vidět i přínosy nových projektů. Jsem rád, že jsem se mohl podílet na vzniku Florentina. Kromě budovy samotné tam vzniklo velkorysé nádvoří a veřejně přístupná zahrada, funkce, které v tomto místě dříve chyběly.

Na projektu Florentina jste se podílel s Pentou. S jakými dalšími developery spolupracujete? A na jakých projektech?

Kromě Penty jsou to například realizace, kde zkoušíme se společností Skanska dva projekty s dřevěnou konstrukcí, rovněž inovativní projekty pro společnost Novira v Braně. S YIT jsme právě dokončili loftové byty Parvi, s PSN nyní pracujeme na přestavbě Koh-i-nooru nebo na bývalé telefonní ústředně v Kubelíkově ulici na Žižkově. Dále to je bytový dům s náměstím a kulturním domem v Bratislavě se společností MiddleCap.

Navrhli jsme masterplan severní části Nákladového nádraží Žižkov, takzvané Parkové čtvrti, kde vzniká velký rezidenční projekt, přičemž na projektech jednotlivých domů v této čtvrti se s námi podílí devět architektonických týmů. My jsme tam řešili krom několika domů i veřejný prostor podél ulice Želivského nebo Basilejské náměstí.

Pomáháte při spolupráci na těchto projektech také s navrhováním a vybavováním interiérů?

Ano, právě teď pracujeme na jednom bytovém projektu, který by měl být z kategorie těch udržitelných. Mám rád interiéry s rodokmenem, aby i použité materiály dávaly v tomto ohledu smysl. Například dlaždice z recyklovaného materiálu, místní dřevo, ne dovezené odněkud z opačného konce světa. To je směr, který bych rád rozvíjel.

Horší je o tom někdy přesvědčit developery. Někteří z nich nevidí dlouhodobější perspektivu svého záměru. Dům přece není tričko, které brzy vyhodíte. Domy by měly umět stárnout. Nevidím rád, že je dnes nutné domy po několika letech přestavovat. Je třeba se věnovat jejich trvanlivosti, a tím i udržitelnosti.

Co vaše další plány? Co je vaším životním snem?

Domnívám se, že život to řídí za mě. Někdy to nechávám záměrně plynout. Záleží spíše na tom, jak se člověk chopí dané příležitosti. Nevěřím na osud, ale na schopnost se v klíčovém momentu rozhodnout.

Stavíte krásné domy a byty – jaký je ale byt Jakuba Ciglera? Podobný jako vaše projekty, nebo úplně jiný?

Má jisté nevýhody, leží na Malé Straně, nedá se tam zaparkovat, chybí garáž, jsou tam tři patra bez výtahu, pak tři patra podkroví, v každém podlaží je jiná netypická místnost. Přesto je to nejlepší místo k životu na světě. No ale vznikl především díky mé manželce. 🙂

Není tam žádný pravý úhel, žádný solitérní nábytek, všechno je vestavěné, takže je to taková loď. Máme z bytu navíc fantastický výhled, a z oken nevidíte nic ošklivého nebo rušivého. Je to harmonický kus města

Při rozhodování o tom, kde žít, by se člověk neměl rozhodovat pouze na základě vizuálních vjemů ale nechat promluvit své nikým neovlivněné JÁ. V poslední době se vracím spíše k obyčejnosti, nemám rád okázalost. Stačí postel, stůl, knihy. Při jedné návštěvě františkánského kláštera se mi moc líbily jejich cely, z pohledu jakéhosi „down-sizingu“ je to vlastně ideál. Ale samozřejmě k tomu musí každý dojít sám.

Máte při takovém pracovním vytížení vůbec volný čas, a jak ho nejraději trávíte?

Mám rád snowboard, jezdím na kole a také máme v Nizozemsku loď. Je to bývalý Lannův 17metrový inspekční šíf. To mne baví.

***

MTF_2367

Doc. Ing. arch. Jakub Cigler

Absolvoval v roce 1987 Fakultu architektury ČVUT v Praze a během svého pětatřicetiletého působení v oboru spolupracoval na různých projektech s řadou významných společností. Již před revolucí v roce 1989 pracoval v Londýně v legendárním architektonickém studiu Future Systems Jana Kaplického.

V roce 1990 založil v Praze Studio Jakub Cigler, od roku 2001 stojí v čele kanceláře Jakub Cigler Architekti. Mezi jeho významné tuzemské realizace se řadí The Park na pražském Chodově, objekty Florentinum, Quadrio, Visionary nebo Aviatica.

Proslavil se také v zahraničí – je autorem ComCity v Moskvě, Sofia Airport Center v Bulharsku či ceněného Digital Parku II & III v Bratislavě. Dnes je považován za architekta vybaveného hodnotnými znalostmi v architektonickém oboru.

***

Jakub Cigler Architekti (JCA)

Architektonické studio, které svou činnost zahájilo již v listopadu roku 2001, se okamžitě po svém vzniku zařadilo mezi přední české ateliéry zabývající se progresivní architekturou. Jeho realizace a projekty uspěly v řadě architektonických soutěží a jsou pravidelně představovány v odborných periodikách.

Za svoji tvorbu získalo řadu ocenění, například Cenu Dušana Jurkoviče udělovanou Spolkom architektov Slovenska. Opakovaně získalo studio ocenění International Design Awards a ocenění Best Office Development. Společnost je také jedním ze zakládajících členů sdružení České rady pro šetrné budovy (Czech Green Building Council).

Předchozí

Design přizpůsobený vůli přírody

Lehkost a minimalismus

Další